ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když kráčel nazpět širokou chodbou (byla doba obědu a cely byly otevřeny) mezi lidmi oděnými v světležluté pláště, krátké, široké kalhoty a střevíce, kteří se na něj zvědavě dívali, Něchljudov zakusil zvláštní pocit soustrasti s těmi, kteří tu seděli, i hrůzy a pochybnosti k těm, kdož je sem posadili a je zde drží, a též vlastního studu za to, že se na to klidně dívá.

V jedné chodbě vběhl kdosi, klapaje střevíci do dveří cely, z níž vyšli lidé a zastoupili mu cestu, zdravíce jej.

— Rozkažte, vaše blahorodí, nevím jak nazvati, aby o nás nějak rozhodli.

— Nejsem představený, nevím nic.

— To je jedno, řekněte třeba představenstvu, — ozval se nespokojený hlas, — nejsme ničím vinni a trápíme se tu už druhý měsíc.

— Jak to? Proč? — zeptal se Něchljudov.

— Jen tak, zavřeli nás do vězení. Sedíme tu druhý měsíc a sami nevíme proč.

— Pravda, je to jen taková náhoda, — řekl pomocník inspektorův, — zatkli je, protože neměli průkazů a chtěli je poslat do jejich gubernie, ale tam vyhořelo vězení a guberniální správa obrátila se na nás, abychom je k nim neposílali. Z ostatních gubernií jsme už všecky odeslali, ale tyto jsme zadrželi.

— Jak, jen proto? — řekl Něchljudov, zastaviv se ve dveřích.

Zástup asi čtyřiceti lidí v trestaneckých pláštích obklíčil Něchljudova i pomocníka. Začalo jich mluvit několik najednou. Pomocník je zakřikl:

— Mluvte jen jeden!

Vystoupil vysoký, asi padesátiletý sedlák slušného zevnějšku a vysvětlil Něchljudovu, že všichni jsou zde zavřeni do vězení jen proto, že neměli průkazů. Průkazy prý mají, jenže asi dvě neděle prošlé. Každého roku mívali prý takové a nedělali jim žádných překážek, až teď je zavřeli a už druhý měsíc tu drží jako zločince.

— Jsme všichni zedníci a patříme k jednomu družstvu. V naší gubernii shořelo prý vězení. My tím nejsme vinni. Ujměte se nás pro živého Boha.

Něchljudov naslouchal a skoro ani nechápal to, co mluvil starý dělník, protože všecku jeho pozornost zaujala veliká, temně šedá, mnohonohá veš, která lezla mezi vlasy po tváři slušně oděného kameníka.

— Jak to? Opravdu jen proto? — otázal se Něchljudov, obraceje se k pomocníku.

— Ano, měli by být posláni do svého domova, — řekl inspektor.

Sotvaže inspektor domluvil, vystoupil ze zástupu malinký člověk, oděný rovněž v trestanecký plášť, a začal, křivě zvláštním způsobem ret, vykládat, že je zde mučí pro nic a za nic.

— Hůře než se psy… — začal.

— No, no, jen mi tu moc nepovídej, raději mlč, sic, to víš…

— Co mám vědět, — vášnivě pronesl malinký člověk. — Copak jsme něco provedli?

— Mlčet! — vzkřikl dozorce, a malinký člověk umlkl.

„Co to znamená?“ — řekl si Něchljudov, vycházeje z chodby. Zdálo se mu, že běží z trestu uličkou vojáků, že je v ní pronásledován sty očí ze dveří vyhlížejících nebo kolemjdoucích trestanců.

— Což opravdu jsou zde také úplně nevinní lidé? — otázal se Něchljudov, když vyšli z chodby.

— Co dělat? Někdy také mnoho lhou. Posloucháš-li je, — jsou všichni nevinni, — řekl pomocník inspektorův, — ale stává se, že tu sedí pro nic a za nic.

— Ale vždyť tito se ničím neprovinili!

— Tito snad. Ale celkem vzato — je to čeládka. Bez přísnosti nic se s nimi nesvede. Jsou mezi nimi i velmi nebezpeční lidé. Právě včera jsme museli dva potrestat.

— Jak potrestat? — zeptal se Něchljudov.

— Metlami podle předpisu.

— Ale vždyť tělesný trest je zrušen.

— Ne pro osoby zbavené práv. Ty mu podléhají.

Něchljudov vzpomněl si na to, co viděl včera, když čekal v síni, a pochopil, že trest byl vykonáván právě v té době, kdy čekal. Opanoval jej se zvláštní silou onen smíšený pocit zvědavosti, stesku, pochybností a mravní mdloby přecházející skoro až ve mdlobu fysickou, který jej už dříve sice ovládal, ale ještě nikdy tak mocně.

Neposlouchaje více pomocníka a nehledě kolem sebe, vyšel rychle z chodeb. Zamířil do kanceláře. Inspektor byl v chodbě a jsa zaneprázdněn, zapomněl zavolati Bogoduchovskou. Vzpomněl si, že ji slíbil zavolat teprve, když Něchljudov vešel do kanceláře.

— Hned pro ni pošlu. Sedněte si zatím, — řekl.