Vzkříšení I

Po snídani odešel Něchljudov do kabinetu, aby se podíval na obsílku, kdy se má dostaviti k soudu, a aby napsal odpověď kněžně. Do kabinetu musil jíti atelierem. Stál v něm stojan s obráceným nedokončeným obrazem a porůznu byly rozvěšeny studie. Pohled na tento obraz (trápil se s ním dva roky) i na studie a celý atelier připomněl mu znovu pocit neschopnosti pokračovati v malířství. Tento pocit doléhal naň v poslední době se zvláštní silou a Něchljudov vysvětloval si jej příliš jemně vyvinutým estetickým cítěním. Přece však toto vědomí bylo mu velmi nepříjemné.

Před sedmi lety opustil službu, jsa přesvědčen, že má nadání k malířství, a s výše umělecké činnosti hleděl poněkud pohrdavě na každé jiné zaměstnání. Teď se ukázalo, že neměl k tomu oprávnění. A proto každá taková vzpomínka byla mu nepříjemná. S těžkým pocitem podíval se na celé nádherné zařízení atelieru a v neveselé náladě vešel do kabinetu. Byla to veliká, vysoká komnata s bohatou výzdobou, zařízením a pohodlím.

Ihned, jakmile našel v zásuvce ohromného stolu v oddělení pod nadpisem „nutné“ obsílku, v níž bylo naznačeno, že v jedenáct hodin má býti u soudu, usedl, aby napsal kněžně lístek, že děkuje za pozvání a bude se snažiti, aby přijel k obědu. Když to napsal, roztrhal lístek: byl příliš intimní. Napsal druhý — byl chladný, skoro urážlivý. Opět jej roztrhal a stiskl knoflík ve stěně. Do dveří vešel starší, zamračený, vyholený lokaj s licousy, v šedé kartounové zástěře.

— Pošlete, prosím, pro povoz.

— Prosím.

— A řekněte, — čekají tu od Korčaginných, — že děkuji a bude-li možno, že se dostavím.

— Prosím.

„Je to nezdvořilé, ale nemohu psáti. Dnes se s ní ostatně uvidím,“ — pomyslil si Něchljudov a šel se strojit.

Když se oblékl a vyšel na zápraží, očekával ho již známý kočár s gumovými obručemi.

— A včera, jen jste odejel od knížete Korčagina, — řekl kočí, otáčeje napolo svoji silnou osmahlou šíji v bílém límci bluzy, — přijel jsem já a vrátný mi povídal: „Právě odešel.“

„I drožkáři vědí o mých stycích s Korčaginem,“ — pomyslil si Něchljudov a nevyřešená otázka, jež ho poslední dobou ustavičně trápila: má-li či nemá-li se oženiti s Korčaginou, vyvstala znovu před ním a on, jako při většině otázek, jež se mu v té době naskýtaly, nijak ani tím ani oním způsobem nemohl ji rozhodnouti.

Ve prospěch ženitby vůbec mluvilo předně to, že ženitba, kromě pohodlí domácího krbu, odstraňovala nepravidelnosti pohlavního styku a poskytovala možnost mravního života, jak Něchljudov nazýval takový rodinný život; za druhé — a to bylo hlavní — Něchljudov doufal, že rodina a děti dají smysl jeho dosavadnímu prázdnému životu. To mluvilo pro ženitbu nejvíce. Proti ženitbě byl za prvé strach před ztrátou svobody, vlastní všem ne už mladým svobodným mužům a za druhé, neurčitý strach před tajemnou bytostí ženy.

V jeho případě, tedy na prospěch ženitby s Missi (Korčagina se jmenovala Marie, ale jako ve všech rodinách jistých kruhů dali jí přezdívku) — bylo předně to, že Missi byla z dobrého rodu a ve všem, ať to byly šaty či způsob řeči, chůze, smích, lišila se od prostých lidí, a to ne něčím výjimečným, ale „solidností“, — on neznal jiného výrazu pro tuto vlastnost a cenil ji velmi vysoko; za druhé ještě to, že si ho vážila mnohem více než všichni ostatní lidé, to jest, podle jeho názoru, mu rozuměla. A tato okolnost, t. j. pochopení jeho vysokých předností, svědčilo podle Něchljudova o jejím rozumu a správnosti úsudku. Proti sňatku s Missi bylo předně to, že s největší pravděpodobností mohl najíti děvče, které by mělo ještě více předností než Missi a zasluhovalo by si ho proto více. Za druhé: bylo jí dvacet sedm let a proto už jistě měla dříve nějaké známosti. Tato myšlenka byla Něchljudovu nesnesitelná. Jeho hrdost nemohla se smířiti s tím, že by ona, byť i v minulosti, byla mohla milovati ne jeho. Ona nemohla arci tušiti, že se s ním setká, ale již pouhé pomyšlení, že Missi již dříve někoho milovala, jej uráželo.

Důvodů bylo tedy právě tolik pro, jako proti; alespoň podle své síly byly důvody tyto stejné a Něchljudov, směje se sám sobě, nazýval se Buridanovým oslem. A přece jen jím zůstával, nevěda, ke které ze dvou otepí se obrátiti.

„Ostatně pokud jsem nedostal odpovědi od Marie Vasiljevny a neskoncoval tuto záležitost, nemohu ničeho podniknout,“ — řekl si.

A toto přiznání, že s rozhodnutím čekati může a musí, bylo mu příjemné.

„Ostatně promyslím si to až potom,“ — řekl si, když jeho drožka zvolna zajížděla k asfaltovanému podjezdu soudu.

„Teď musím svědomitě vykonati svou občanskou povinnost, jak to vždy dělám a pokládám za nutnost,“ — řekl si a vešel mimo vrátného do soudní budovy.