Vzkříšení I

V takové duševní náladě byl Něchljudov, když vyšel z jednací síně do radní síně porotců. Seděl u okna, naslouchal hovorům kolem sebe a bez ustání kouřil.

Veselý kupec patrně upřímně souhlasil se způsobem, jakým si krátil čas kupec Smělkov.

— No, braši, ten si uměl zahýřit! Po sibiřsku! A chuť taky neměl špatnou: pěknou děvku si namluvil!

Hlavní porotce mluvil cosi o tom, že celá věc záleží na znaleckém posudku. Petr Gerasimovič žertoval o něčem se židovským příručím a oba se smáli. Něchljudov jednoslabičně odpovídal na kladené otázky a přál si jen jedno: aby ho nechali na pokoji.

Když soudní pořadatel pozval opět porotce do jednací síně, Něchljudov pocítil strach, jako by ne on šel soudit, ale jako by jeho vedli před soud. V hloubi duše již cítil, že je ničema, jenž se má styděti hledět lidem do očí, ale při tom vstoupil s jistými, sebevědomými pohyby na pódium, usedl na své místo, jako druhý po hlavním porotci, přeložil nohy křížem a pohrával si se skřipcem.

Obžalované také kamsi odvedli a právě je přiváděli nazpět.

V sále byly nové tváře — svědci, a Něchljudov postřehl, že Maslová se několikráte ohlédla, jakoby nemohla odtrhnouti očí od tlusté ženy, která ve vysokém klobouku, oblečená v samé hedvábí a samet, s elegantní taškou na ruce po loket nahé seděla v první řadě před mříží. Byla to, jak se potom dověděl, majitelka nevěstince, v němž žila Maslová.

Počal výslech svědků: jméno, náboženství atd. Potom, když byly dotázány strany, jak chtějí vypovídati, zda pod přísahou či bez ní, opět přišel těžkým krokem starý kněz, opět si rovnal zlatý kříž na hedvábné hrudi a s touže jistotou, klidem a přesvědčením, že koná něco velmi důležitého a užitečného, vzal do přísahy svědky a soudního znalce. Když byla přísaha skončena, odvedli všechny svědky, zůstavivše jen Kitajevou, majitelku nevěstince. Ptali se jí, co je jí o věci známo. Kitajevá, kolébajíc při každé větě hlavou s kloboukem, se strojeným úsměvem, podrobně a souvisle vypravovala s německým přízvukem toto:

Nejdříve k ní přijel do domu známý sluha Šimon pro děvče, aby šlo k bohatému sibiřskému kupci. Poslala Ljubašu. Za nějakou dobu vrátila se Ljubaša i s kupcem. „Kupec byl už trochu podnapilý,“ — vypravovala Kitajevá, lehce se usmívajíc, — „a u nás pil dále a častoval děvčata, ale ježto se mu nedostávalo peněz, poslal pro ně do svého hotelu Ljubašu, k níž pocítil ‚predilekci‘, — řekla a pohlédla na obžalovanou.

Něchljudovu se zdálo, že Maslová se při tom usmála a tento úsměv mu připadal protivným. Vznikl v něm zvláštní, neurčitý pocit ošklivosti, smíšený se soustrastí.

— A jakého jste byla mínění o Maslové? — červenaje se a v rozpacích tázal se kandidát advokacie, ustanovený soudem za obhájce Maslové.

— Ten nejlepší dívka, — odpověděla Kitajevá, — vzdělaný a elegantní. Vychovaný v dobrý rodina, i po francouzsky uměl číst. Pil někdy trošku víc, ale nikdy se nezapomněl. Byl pořádný dívka.

Kaťuša hleděla na bývalou velitelku, ale potom náhle obrátila oči na porotce a upiala je na Něchljudova a její tvář zpřísněla, ba zvážněla. Jedno z jejích přísných očí šilhalo. Dosti dlouho tkvěly ty dvě podivně hledící oči na Něchljudovu. Přes hrůzu, jež ho schvátila, nemohl odvrátiti svého pohledu od těch šilhavých očí s jasně bílým bělmem. Přišla mu na mysl strašná noc s lámajícím se ledem, mlhou a hlavně s tím obráceným srpkem měsíce, který před jitrem vyšel a ozařoval něco černého a strašného. Ty dvě černé oči, jež hleděly i na něho i mimo něj, připomínaly mu to černé a strašné.

„Poznala mne!“ — pomyslil si a schoulil se, jakoby očekával ránu.

Nepoznala ho. Klidně povzdechla a opět se zadívala na předsedu. Něchljudov také povzdechl. „Ach, kdyby už byl raději konec,“ — myslil si. Měl pocit, jaký prožíval na honu, když mu bylo dobíjeti raněného ptáka: pocit ošklivosti, studu i rozmrzelosti. Postřelený pták tluče sebou v torbě: je ti to protivné, lituješ ho a toužíš rychle dobít a zapomenout.

Takový smíšený pocit měl nyní Něchljudov při výslechu svědků.