ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov zajel k tetičkám proto, že jejich statek měl na cestě k místu, kam se již napřed odebral jeho pluk, že ho o to velice prosily, ale hlavně proto, aby uviděl Kaťuši. Snad už k ní choval v hloubi duše nekalé úmysly, které mu našeptával ten rozpoutaný člověk-zvíře, snad si ale ani nebyl vědom těchto úmyslů a jen toužil pobýt na místech, kde mu kdysi bylo tak dobře, uvidět milé, dobrodušné, trochu směšné tetičky, jež jej vždy nepozorovaně obklopovaly ovzduším lásky a nadšení, uvidět milou Kaťuši, na kterou mu zůstala tak milá vzpomínka.

Přijel koncem března na Veliký pátek, v nejhorší době k cestování, za úžasného lijavce, že neměl suché nitky na sobě, ozáblý, ale bodrý a svěží, jakým se v té době vždy cítil. „Je ještě u nich?“ — myslil si, vjížděje na známý, cihlovou zdí ohrazený a se střech svaleným sněhem pokrytý dvůr ve statku. Očekával, že vyběhne, až uslyší hlas zvonků, ale na nádvorní zápraží vyšly jen dvě podkasané bosé ženy s vědry, které patrně myly podlahu. Nespatřil jí ani na parádním zápraží; vyšel jen lokaj Tichon v zástěře, také asi zaměstnaný úklidem. Do předsíně vyšla Sofie Ivanovna v hedvábných šatech a čepci.

— To je hezké, že jsi přijel! — pravila, líbajíc ho. — Mášeňka je trochu nemocna, unavila se v kostele. Byly jsme u přijímání.

— Vítejte, teto Soňo, — řekl Něchljudov, líbaje ruce Sofii Ivanovně, — odpusťte, zamokřil jsem vás.

— Běž do svého pokoje! Jsi celý promoklý. A už máš kníry… Kaťuše! Kaťuše! Přichystej mu rychle kávu!

— Hned! — ozval se s chodby známý příjemný hlas. Něchljudovu zabušilo radostně srdce. „Je zde!“ A jako by mu vysvitlo slunce z mraků, šel vesele s Tichonem do své dřívější komnaty, aby se převlékl.

Něchljudov byl by se rád optal Tichona na Kaťuši: co dělá, jak se má? Nebude-li se vdávat? Ale Tichon byl tak zdvořilý a zároveň tak nepřístupný, tak tvrdě stál na tom, že bude sám z konvice nalévati na jeho ruce vodu, že Něchljudov neodvážil se ho na Kaťuši vyptávat a zeptal se pouze na jeho vnuky, na starého hřebce, na hlídacího psa Polkana. Všichni byli živi a zdrávi kromě Polkana, který se vztekl minulého roku. Shodil se sebe všechno mokré a začal se právě oblékati, když zaslechl a poznal kroky a zaklepání na dveře. Tak chodila a klepala jen ona.

Hodil na sebe mokrý plášť a popošel ke dveřím.

— Dále!

Ano, byla to ona, Kaťuše. Stále táž — ještě milejší než dříve. Stále tak hleděly zdola nahoru usmívavě naivní, trochu šilhavé černé oči. Jako vždy měla na sobě čistou bílou zástěrku. Přinesla od tetiček nový vonný kousek mýdla a dva ručníky: dlouhý ruský a třecí. Neupotřebené mýdlo se znatelnými vyraženými písmenami i ručníky i ona sama — všechno to bylo takové čisté, svěží, netknuté, příjemné. Její milé, tvrdé, červené rty se stále tak stahovaly nezadržitelnou radostí jako dříve, kdykoliv jej spatřila.

— Vítejte, Dimitriji Ivanoviči, — pronesla s námahou a její tvář se pokryla ruměncem.

— Vítej… vítejte, — nevěděl, má-li jí tykati či vykati a začervenal se zrovna tak jako ona, — živa a zdráva?

— Chvála Bohu… Tuhle vám posílá tetička vaše zamilované růžové mýdlo, — řekla, kladouc mýdlo na stůl a ručník přes opěradlo křesla.

— Má svoje, — hájil Tichon samostatnost hosta a ukázal na otevřený veliký necessaire se stříbrnými zámky, s ohromným množstvím lahviček, kartáčků, pomád, voňavek a všech možných toaletních potřeb.

— Řekněte tetičce, že děkuji. Jak jsem rád, že jsem přijel, — řekl Něchljudov, cítě, že v jeho duši je světlo a milo, tak, jako bývalo dříve.

Usmála se v odpověď na jeho slova.

Tetičky, které měly Něchljudova vždy velice rády, vítaly jej tentokráte ještě radostněji. Dimitrij šel do boje, kde mohl býti raněn a dokonce i zabit. To je dojímalo.

Něchljudov rozpočetl si cestu tak, aby pobyl u tetiček pouze jeden den, ale když viděl Kaťuši, svolil, že zůstane do Božího hodu velikonočního, který byl za dva dny. Telegrafoval svému příteli a soudruhu u pluku Šenbokovi, s nímž se měl sjeti v Oděse, aby i on zajel k tetičkám.

Od prvního dne, kdy spatřil Kaťuši, pocítil k ní dřívější náklonnost. Tak jako dříve nemohl bez vzrušení viděti bílou zástěrku Kaťuše, nemohl bez radosti slyšeti její kroky, její hlas, její smích, nemohl bez rozkoše hleděti do jejích jako mokrá ostružina černých očí (zvláště když se usmívala), nemohl bez nepokoje viděti, jak se při setkání zardívala. Cítil, že je zamilován, ale ne tak jako dříve, kdy mu tato láska byla tajemstvím, kdy sám si netroufal přiznati se k tomu, že miluje, kdy byl přesvědčen, že milovati možno jen jedenkrát, — teď byl zamilován vědomě, s pocitem radosti, teď si byl vědom, ač to před sebou skrýval, v čem spočívá ta láska a co s ní vše může býti.

V Něchljudovu, jako vůbec ve všech lidech, byl dvojí člověk. Jeden duchovní, který hledal pro sebe jen takové blaho, které by bylo blahem i jiným lidem, a druhý — člověk-zvíře, který hledal blaho jen pro sebe a byl hotov obětovati pro ně blaho všeho světa. V tomto období egoistického šílenství, jež v něm vzbudil život u pluku a v Petrohradě, panoval v něm člověk-zvíře a úplně udusil duchovního člověka. Ale když uviděl Kaťuši a znovu k ní pocítil to, co k ní kdysi cítil, pozvedl duchovní člověk hlavu a hlásil se o svá práva. A v Něchljudovu ustavičně během těchto dvou dní až do Božího hodu odehrával se vnitřní nevědomý zápas.

V hloubi duše znal, že musí odejet a že nemá, proč by zůstával u tetiček, znal, že nic dobrého z toho nemůže vzejíti, ale bylo mu radostno a příjemno, že si to neřekl a zůstal.

V sobotu večer před Vzkříšením přijel kněz s ďakonem a ďáčkem sloužit jitřní mši. Vypravovali, že stěží projeli na saních po loužích ony tři versty, které dělily kostel od domu tetiček.

Něchljudov s tetičkami a služebnictvem zůstal na jitřní až do konce, neustále při mši po očku pohlížeje na Kaťuši, která stála u dveří a podávala kadidlo. Když se políbil s knězem a tetičkami a chtěl už jíti spát, uslyšel z chodby, jak Matrena, stará služka Marie Ivanovny, s Kaťuší chystají se do kostela, aby daly posvětit mazance a paschu. „Pojedu také,“ pomyslil si.

Cesta do kostela nebyla sjízdná ani pro vůz ani pro saně a proto Něchljudov, který byl u tetiček jako doma, poručil osedlati jezdeckého koně a místo toho, aby šel spát, oblékl se ve skvělou uniformu s přiléhavými jezdeckými kalhotami, vzal na sebe plášť a vyjel na vykrmeném, těžkém, stále řehtajícím starém hřebci do noci přes louže a sníh ke kostelu.