ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Tedy tak je to!“ — přemýšlel Něchljudov, když vycházel z věznice. Teď teprve úplně chápal svoji vinu. Kdyby se nebyl pokusil smýt, vykoupit svůj špatný skutek, nebyl by nikdy pocítil všechnu jeho zločinnost, ba ani ona nebyla by pocítila všeho zla, jež na ní bylo spácháno. Teprve teď vše vyšlo na jevo v celé své hrůze. Teprve teď viděl, co učinil s duší této ženy, a ona také poznala a pochopila, co se s ní stalo. Dříve si Něchljudov jenom zahrával se svým citem, těšil se sám sebou a svým pokáním. Teď mu bylo prostě strašně. Cítil, že ji teď nemůže opustit, a při tom si nemohl představit, co z toho všeho vzejde.

U východu přistoupil k Něchljudovu dozorce s medailemi a kříži na prsou a tajemně, nepříjemně přátelsky podával Něchljudovu dopis.

— Zde dopis vaší jasnosti od jisté osoby… — řekl, podávaje Něchljudovu obálku.

— Od koho?

— Přečtěte si to a uvidíte. Politická trestanka. Mám u nich službu. Prosila mne o to. A já, třebaže je to zakázáno, z lidskosti… — strojeně hovořil dozorce.

Něchljudov byl překvapen způsobem, jakým dozorce, ustanovený nad politickými vězni, odevzdává mu dopis, a to přímo ve vězení, takřka před očima všech; tehdy ještě nevěděl, že to byl dozorce a zároveň vyzvědač — a dopis vzal.

Když vycházel z věznice, přečetl si jej. Bylo tam napsáno tužkou, výrazným písmem, bez jerů, toto:

„Dověděla jsem se, že navštěvujete věznici a zajímáte se o jistou trestanku. Ráda bych vás viděla. Vyžádejte si přístup ke mně. Dovolí to a já vám povím mnoho důležitého pro vaši protégée a pro náš kroužek. Vaše vděčná Věra Bogoduchovská.“

„Bogoduchovská?! Kdo je ta Bogoduchovská?“ — pomyslil si Něchljudov, všechen ještě pod dojmem rozmluvy s Maslovou. V prvním okamžiku nemohl si vybaviti vzpomínky, vážící se k tomuto jménu a rukopisu. — Jáhnova dcera z lovu na medvědy!!

Věra Bogoduchovská byla učitelkou v odlehlém kraji novgorodské gubernie, kam zajel Něchljudov s přáteli na lov medvědů. Obrátila se k Něchljudovu s prosbou, aby jí dal peníze na studie. Něchljudov jí vyhověl a zapomněl na ni. Teď se ukázalo, že je uvězněna pro politický přestupek. Ve vězení se nejspíše dověděla jeho historii. A teď mu nabízí své služby.

Jako dříve bylo vše snadné a prosté, tak bylo teď všechno těžké a složité. Něchljudov si živě a radostně vzpomněl na tehdejší časy a na to, jak se seznámil s Bogoduchovskou. Bylo to před ostatky, na samotě, asi šedesát verst od železnice. Hon se vydařil, zabili dva medvědy. Poobědvali a již se chystali k odjezdu, když hospodář domku, v němž meškali, oznámil, že přišla jáhnova dcera a chce viděti knížete Něchljudova.

— Je hezká? — zeptal se kdosi.

— Ale přestaňte, — řekl Něchljudov, vstal a zvědav, čeho si od něho přeje jáhnova dcera, s vážnou tváří vstoupil do hospodářovy jizby.

V jizbě byla dívka v plstěném klobouku a v kožíšku, žilnatá, vyhublé, nehezké tváře, z níž vynikaly veliké oči s klenutým obočím.

— Tak, Věro Jefremovno, promluv si s pánem, — řekla stará hospodyně, — je to kníže. Já odejdu.

— Čím vám mohu posloužiti? — zeptal se Něchljudov.

— Já… já… Vidíte, vy jste bohatý, utrácíte peníze na zbytečnosti, na hon, já vím, — začala dívka, silně vzrušená, — a já chci jen jedno, chci být lidem užitečná — a nemohu, protože nic neumím.

— Jak vám mohu tedy prospěti?

— Jsem učitelka, ale chtěla bych na vyšší studie a nechtějí mne pustiti. Vlastně ne nechtějí, pustili by, ale není peněz. Dejte mi je a já, až vystuduji, vám je vrátím.

Oči měla takové dobré a poctivé a rozhodnost a bázeň v její tváři byly tak dojímavé, že Nechljudov, jak se mu to často přiházelo, přenesl se náhle do jejího postavení, pochopil ji a politoval.

— Myslím, když bohatí lidé zabíjejí medvědy, opíjejí mužíky — a vše to je špatné, — proč by také nemohli vykonati dobro? Potřebovala bych jen 80 rublů. Ale nechcete-li je, je mně to také jedno…

— Naopak, jsem vám velmi povděčen, že jste mi poskytla příležitost… Hned vám přinesu peníze, — řekl Něchljudov.

Když uviděla, že souhlasí, začervenala se a zamlčela.

Vyšel do síně a překvapil tu soudruha, jenž naslouchal jejich rozmluvě. Neodpovídaje na vtipy přátel, vyňal z brašny peníze a donesl jí.

— Prosím, prosím, neděkujte, já jsem vám povinen díky.

Něchljudov nyní na vše to rád vzpomněl; vzpomínal, jak se tenkrát téměř pohádal s důstojníkem, který z toho chtěl udělat hloupý žert, jak se ho druhý přítel zastal — s tímto se potom blíže seznámil, — a jak celý hon byl šťastný a veselý a jak mu bylo pěkně, když se v noci vraceli k železniční stanici. Saně v dlouhé řadě, jedny za druhými, jely tiše a rychle po úzké cestě lesy s vysokými nebo nízkými jedlemi, úplně zasypanými hustými sněhovými vločkami. V temnotě zasvítil červený ohníček; kdosi kouřil vonnou cigaretu. Myslivec Osip přebíhal od saní k saním po kolena ve sněhu; přisedl, vypravoval o losích, jak chodí hlubokým lesem a hlodají osikovou kůru, a o medvědech, kteří teď ve svých nepřístupných brlozích oddychují supavým teplým dechem.

Vše to si nyní připomněl a zejména ten šťastný pocit zdraví, síly a bezstarostnosti. Plíce, napínajíce kožíšek, vdechovaly mrazivý vzduch; s větví, o něž zavadila duha saní, sypal se do tváře sníh, tělu bylo teplo, tvář pálila a v duši nebylo starostí, ani výčitek, ani strachů, ani tužeb. Jak to bylo pěkné! Ale teď? Bože můj, jak je to nyní vše mučivé a těžké!

Věra Jefremovna byla asi revolucionářka a teď pro revoluční činnost byla uvězněna. Musil se s ní setkati hlavně proto, že slibovala, jak by bylo možno zlepšiti postavení Maslové.