ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Předseda prohlédl listiny, položil soudnímu pořadateli a tajemníku několik otázek a když dostal přisvědčující odpověď, nařídil, aby byli přivedeni obžalovaní. Dveře za mříží se ihned otevřely a vešli dva četníci s čapkami na hlavě, s vytasenými šavlemi a za nimi nejprve jeden obžalovaný, ryšavý pihovatý muž — a dvě ženy. Muž byl oděn v trestanecký plášť, jenž mu byl dlouhý a široký. Když vcházel, měl ruce s velikými, roztaženými, křečovitě napiatými prsty na švech a přidržoval tím příliš dlouhé padající rukávy. Nedbaje soudců a diváků, díval se pozorně na lavici, kterou obcházel. Obešel ji, sedl si na kraj, nechávaje místo ostatním, potom upřel oči na předsedu a jako by něco šeptal, začal pohybovati čelistmi. Za ním vešla starší žena, rovněž oblečená v trestanecký plášť. Na hlavě měla trestanecký šátek, tvář šedavě bílou, bez brv a řas, ale s červenýma očima. Zdála se úplně klidnou. Když šla na své místo, šat jí za cosi uvázl a ona opatrně, bez spěchu, jej vyprostila a usedla.

Třetí obžalovaná byla Maslová. Jakmile vešla, oči všech mužů obrátily se na ni a dlouho tkvěly na jejím bílém obličeji s černýma, jako smola lesklýma očima a na plných, pod pláštěm vysoko se klenoucích ňadrech. I četník, vedle něhož šla, nespustil s ní očí, pokud šla a si sedala, ale potom, když usedla, jako by cítil svou vinu, rychle se obrátil, otřásl se a upřel oči přímo do okna před sebe.

Předseda počkal, až obžalovaní zaujali svá místa, a jakmile Maslová usedla, obrátil se k tajemníku.

Nastala obvyklá procedura: počítali porotce, rozhodovali o nepřítomných, ukládali jim pokuty, radili se o těch, kteří žádali za dovolenou a doplňovali nepřítomné náhradníky. Potom předseda složil lístky, položil je do skleněné nádoby a trochu si ohrnuv vyšívané rukávy, vytahoval lístek za lístkem, rozvinoval je a četl. Potom si opět narovnal rukávy a požádal kněze, aby vzal porotce do přísahy.

Stařičký kněz s opuchlým, zežloutlým obličejem, ve škořicové říze se zlatým křížem a jakýmsi malým řádem na prsou, pomalu zdvihaje pod řízou opuchlé nohy, popošel k analoji, stojícímu pod obrazem.

Porotci vstali a hromadně se ubírali k analoji.

— Račte, — řekl kněz, očekávaje, až všichni porotci se přiblíží, při čemž buclatá ruka si pohrávala s křížem na prsou.

Tento kněz sloužil již 46 let a chystal se za tři leta oslaviti jubileum, jako je nedávno slavil arcikněz při hlavním chrámu. U trestního soudu sloužil od té doby, kdy byly zřízeny soudy a byl velmi hrdý, že vzal do přísahy několik desítek tisíců lidí a že na stará kolena ještě pracuje pro blaho církve, vlasti a rodiny, jíž zanechá kromě domu kapitál neméně než 30 tisíc v cenných papírech. To, že jeho práce, spočívající v tom, že bral lidi do přísahy na evangelium, v němž přísaha je přímo zakázána, byla prací nedobrou, nikdy mu ani nepřišlo na mysl, a on si to nijak nebral k srdci, ba spíše miloval toto jednotvárné zaměstnání, při němž se často seznámil s vlivnými pány. Dnes ne bez potěšení seznámil se se znamenitým advokátem, který si získal jeho velkou úctu tím, že za jediný spor stařenky s ohromnými květy na klobouku dostal deset tisíc rublů.

Když všichni porotci vystoupili po stupních na podium, kněz, nakloniv na stranu šedou, lysou hlavu, prostrčil ji zamaštěným otvorem štoly, urovnal si prořídlé vlasy a obrátil se k porotcům.

— Zdvihněte pravou ruku a prsty dejte k sobě takto, — pronesl třaslavým hlasem, pozdvihl pravou buclatou ruku s dolíčky pod každým prstem a složil prsty v špetku. — Opakujte teď za mnou, — pravil a začal: — Slibuji a přisahám Pánu Bohu Všemohoucímu, při svatém Jeho evangeliu a spasitelném kříži Jeho, že v případě, který… — mluvil, dělaje přestávku za každou větou. — Nespouštějte ruku, držte ji tak, — obrátil se k mladému muži, spustivšímu ruku, — …že v případě, který…

Vážný pán s licousy, plukovník, kupec a jiní drželi ruce s prsty složenými tak, jak si to přál kněz, a jakoby se zvláštní radostí, velmi jistě a vysoko, druzí jaksi neochotně a nejistě. Jedni opakovali slova příliš hlasitě, vášnivě a s přízvukem, z něhož vyznívalo: „A já přece jen budu hovořit!“ — jiní je jen šeptali, zůstávali za knězem pozadu a potom jako by se vzpamatovali, v nepravou dobu ho doháněli; jedni drželi prsty vyzývavě a pevně, jako by se báli, že jim něco z ruky vypadne, druzí je rozvírali a zase svírali. Všem bylo trapno, jedině starý kněz byl pevně přesvědčen, že koná velmi užitečný a vážný skutek. Po přísaze vyzval předseda porotu, aby si zvolila hlavního porotce. Porotci vstali a tlačili se do radní síně, kde skoro všichni vyňali hned cigarety a kouřili. Kdosi navrhl za hlavního porotce vážného pána a všichni hned souhlasili. Rychle zhasili a odhodili oharky a vrátili se do sálu. Zvolený hlavní porotce představil se předsedovi a všichni opět, kráčejíce jeden druhému přes nohy, usedli ve dvou řadách na židlích s vysokými opěradly.

Všecko šlo hladce, ne bez slavnostní nálady a tato pravidelnost, správný postup a slavnostní nálada působila patrně všem zúčastněným potěšení a utvrzovala je v tom, že konají důležitou, vážnou občanskou povinnost. Tento pocit měl i Něchljudov.

Jakmile porotci usedli, předseda promluvil k nim o právech, povinnostech a odpovědnosti poroty. Během celé své řeči měnil ustavičně svoji posici: opíral se hned o levou, hned o pravou ruku, hned o lenoch, hned zase o postranní opěradla svého křesla nebo rovnal kraje papíru, hladil nůž na papír nebo bral do ruky tužku.

Právo porotců podle jeho slov bylo v tom, že se mohou prostřednictvím předsedy dotazovati obviněných, mohou míti tužku, papír a mohou prohlížeti věci doličné. Jejich povinností bylo, aby soudili spravedlivě. Odpovědni byli za to, že zachovají tajemství porad a nařízení o styku s jinými lidmi, jinak budou potrestáni.

Všichni naslouchali s uctivou pozorností. Kupec šířil kolem sebe zápach kořalky, zadržoval hlasité říhání a ke každé větě kýval pochvalně hlavou.