ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V obvyklou dobu ozvaly se na chodbách ve věznici píšťalky dozorců. S rachotem otvíraly se dveře chodeb a cel, rozlehly se kroky bosých nohou a klapot podpatků, po chodbách přešli uklízeči, naplňujíce vzduch protivným zápachem. Trestanci a trestanky se umyli, oblékli a vyšli na chodbu k přehlídce. Po přehlídce šli pro horkou vodu na čaj.

Při čaji ve všech celách se živě hovořilo o tom, že dnes mají býti dva trestanci potrestáni metlami. Jeden z nich byl inteligentní mladý člověk, obchodní úředník Vasiljev, jenž ze žárlivosti zabil svou milou. Soudruzi v cele měli jej rádi pro jeho veselost, štědrost a odvahu vůči představeným. Znal zákony a žádal, aby byly plněny. Před třemi nedělemi udeřil dozorce uklízeče, protože mu polil zelnou polévkou novou uniformu. Vasiljev se uklízeče ujal a řekl, že zákonem je zakázáno tělesně trestat. „Já ti ukáži zákon,“ — řekl dozorce a Vasiljevu vynadal. Vasiljev splatil mu stejně. Dozorce chtěl jej uhoditi, ale on ho chytil za ruku, chvíli mu ji podržel, otočil jej a vystrčil ze dveří. Dozorce si stěžoval a inspektor nařídil dát Vasiljeva do samovazby.

Byla to řada temných komůrek, jež se zvenčí zavíraly závorami. V temné, chladné komůrce nebylo ani postele, ani stolu, ani židle, takže vězeň seděl nebo ležel na podlaze, kde přes něho a po něm běhala spousta krys. Byly tak drzé, že potmě nebylo možno uchrániti ani chleba. Rvaly jej vězňům z ruky, ba napadaly i samotné vězně, když usínali. Vasiljev prohlásil, že do samovazby nepůjde, protože není vinen. Vedli jej tam násilím. Začal se brániti; ve rvačce s dozorci pomáhali mu ještě dva trestanci. Rychle přiběhli ostatní dozorci — mezi nimi známý silák Petrov, — trestance sevřeli a zatlačili do komůrek. Ihned bylo gubernátorovi hlášeno, že se zběhlo něco podobného vzpouře. Přišla odpověď s nařízením potrestati dva hlavní vinníky — Vasiljeva a tuláka Nepomňaščího^[28] — třiceti ranami.

Trest měl býti vykonán v ženské hovorně.

Zvečera bylo to už známo všem obyvatelům věznice a v celách se živě hovořilo o nastávající exekuci.

Korablevá, Chorošavka, Fedosja a Maslová seděly ve svém koutě červené a rozjařené: pily vodku. Maslová ji měla nyní stále v zásobě a štědře častovala družky. Teď pily čaj a rovněž hovořily o trestu.

— Copak se bouřil, či co? — vykládala Korablevá o Vasiljevu, ukusujíc silnými zuby malinké kousky cukru. — Ujal se kamaráda. Za to se teď nesmí bít.

— A je prý to hezký hoch, — dodala Fedosja, která seděla s rozpuštěnými dlouhými vrkoči, prostovlasá, na polenu proti pryčně, na níž stál čajník.

— Bylo by dobře říci mu to, — obrátila se hlídačová k Maslové, narážejíc na Něchljudova.

— Řeknu. Mně udělá všecko, — odpověděla Maslová s úsměvem, pokyvujíc hlavou.

— Jen aby přišel, už prý šli pro ně, — řekla Fedosja. — To je strašné, — dodala s povzdechem.

— Já jsem jednou viděla, jak u nás na okresním úřadě zmrskali mužíka. Poslal mne ke starostovi baťuška tchán; přišla jsem tam a… — začala hlídačová dlouhou historii.

Vypravování bylo přerušeno šumem hlasů a kroků v horní chodbě.

Ženy utichly a naslouchaly.

— Už je vlekou, rasové, — řekla Chorošavka, — teď ho umlátí. Dozorci jsou na něj strašně zlí, protože se jich nebojí.

Nahoře všechno utichlo a hlídačová dopověděla svou historii, jak se na okresním úřadě polekala, když tam v kůlně mrskali mužíka, že se jí až v životě všecko zatřáslo. Chorošavka vypravovala, jak mrskali Ščeglova. Ani hlásku prý nevydal. Potom Fedosja uklidila čaj, Korablevá a hlídačová chopily se šití a Maslová, nudíc se, usedla na pryčnu s rukama sepjatýma na kolenou. Chtěla již ulehnout, když tu vstoupila dozorkyně a volala ji do kanceláře k návštěvníku.

— Řekni mu o nás, nezapomeň, — pravila jí stařenka Meňšovová, když si upravovala Maslová před oprýskaným zrcadlem šátek. — My jsme to nezapálili, to udělal on sám, ten ničema. Viděl to jeden dělník. Řekni mu, aby si zavolal Mitrije. Ten mu to všechno vyloží jako na dlani. Kdo to kdy slyšel, nás dali pod zámek! My ani potuchy o ničem neměli a on, ničema, kraluje teď s cizí ženou, v krámě se válí.

— To je potom zákon, — přitakala Korablevá.

— Řeknu, jistě řeknu, — odpověděla Maslová. Ale měla bych se ještě trochu napít na odvahu, — dodala a zamžikala očima.

Korablevá nalila jí půl číšky. Maslová ji vypila, utřela si ústa a vesele pokyvujíc hlavou, opakovala ještě jednou „na odvahu“ a s úsměvem vyšla za dozorkyní na chodbu.