ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Předpoklad Petra Gerasimoviče byl správný.

Předseda, vrátiv se z poradní komnaty, vzal listinu a četl: „Roku 188* dne 28. dubna podle úkazu Jeho Carského Veličenstva n… ský krajský soud po provedeném trestním líčení, na základě rozhodnutí pánů porotců, podle třetího odstavce paragrafu 771, třetího odstavce paragrafu 776 a 777 trestního zřízení uznal: 33letý sedlák Šimon Kartinkin a 27letá občanka Jekatěrina Maslová zbavují se všech občanských práv a odsuzují se k nuceným pracím v káznici: Kartinkin na osm roků a Maslová na čtyři leta, s následky pro oba podle § 25 tr. zák.

43letá občanka Eufimie Bočková zbavuje se všech zvláštních, osobně nebo stavem nabytých práv a odsuzuje se do těžkého žaláře na tři roky, s následky podle § 49 tr. zák. Soudní útraty tohoto přelíčení se rozdělují rovným dílem na obžalované a jsou-li nemajetní, uhradí se ze státní pokladny.

Doličné věci, týkající se tohoto líčení, buďtež prodány, prsten navrácen, sklenky zničeny.“

Kartinkin stál, ruce s roztaženými, napiatými prsty na švech, a pohyboval čelistmi. Bočková zdála se úplně klidnou. Maslová, vyslechnuvši rozsudek, zčervenala, jako by ji krví polil.

— Nejsem vinna, nejsem vinna, — náhle vzkřikla a její slova rozlehla se celým sálem. — Je to hřích. Nejsem vinna. Nechtěla jsem, nemínila jsem… Mluvím pravdu. Pravdu! — Sklesla na lavici a dala se do hlasitého pláče.

Když Kartinikin a Bočková vyšli, stála ještě nehnutě na svém místě, takže četník musil ji uchopiti za rukáv pláště.

— Ne, nemohu to tak nechati, — řekl si Něchljudov, úplně zapomenuv na svůj škaredý pocit a sám nevěda proč, spěchal na chodbu, aby se na ni ještě jednou podíval. Ve dveřích tísnil se oživený sbor vycházejících porotců a advokátů spokojených s ukončeným přelíčením, takže několik minut zdržel se ve dveřích. Když vyšel na chodbu, Maslová byla už daleko. Rychlými kroky, nedbaje pozornosti, jakou na sebe obrací, dohonil ji, předběhl a zastavil se. Již neplakala a jen trhaně vzlykala, utírajíc si koncem šátku pláčem zčervenalé tváře, a prošla mimo něj neohlížejíc se. Propustil ji, rychle se vrátil, aby ještě zastihl předsedu; ale ten již odešel a Něchljudov ho dohonil ač u vrátného.

— Pane předsedo, — řekl Něchljudov, přiblíživ se k němu v okamžiku, kdy už oblékal svrchník a bral vrátným podávanou hůlku se stříbrným knoflíkem, — mohl bych s vámi promluviti o skončeném líčení? Jsem porotce.

— Ach, hleďme, kníže Něchljudov! Těší mne. My jsme se už setkali, — řekl předseda, tiskna mu ruku a s potěšením vzpomněl, jak dobře a vesele tancoval — lépe než všichni mladí — toho večera, kdy se setkal s Něchljudovem. — Čím mohu posloužiti?

— Stalo se nedopatření ve výroku poroty o Maslové. Je odsouzena do káznice, ale není vinna otrávením, — se ztrnule mračným výrazem řekl Něchljudov.

— Soud vynesl rozsudek na základě odpovědí, jež jste všichni dali, — odvětil předseda a zamířil k východu, — ačkoliv odpovědi i soudu se zdály pochybnými.

Vzpomněl, že chtěl porotcům vysvětliti, že jejich odpověď: „ano, vinna“ bez popření úmyslu zavražditi, znamená odhlasovati úmyslnou vraždu, ale ve spěchu toho neučinil.

— Ano, ale což to už není možno napraviti?

— Důvod ke zrušení se vždycky najde. Obraťte se k advokátům, — řekl předseda, nasazuje poněkud na stranu klobouk a chystaje se k odchodu.

— Ale to je přece hrozné!

— Hleďte, Maslovou očekávalo jedno z dvojího, — řekl předseda, chtěje býti co možná přívětivým a zdvořilým k Něchljudovu. Upravil si licousy nad límcem svrchníku, vzal Něchljudova zlehka pod paždí a zamířil k východu. — Vy přece už také jdete?

— Ano, — řekl Něchljudov a rychle se oblékl. Vyšli na jasné, veselé slunce a zahovořili hlasitěji, neboť rachot kol po dlažbě přehlušoval jejich hlasy.

— Jak ráčíte vědět, situace je prazvláštní, — pokračoval předseda. — Maslovou očekávalo jedno z dvojího: buď téměř osvobození, žalář, do něhož mohlo býti započteno i to, co si už odseděla, ba jen lehké vězení — anebo káznice. Kdyby byla připojena slova: „ale bez úmyslu přivoditi smrt,“ byla by osvobozena.

— Nemohu si odpustiti, že jsem to opominul, — řekl Něchljudov.

— To je to právě, — řekl předseda s úsměvem, hledě na hodinky.

Zbývaly jen tři čtvrti hodiny do poslední lhůty, naznačené Klárou.

— Chcete-li, jeďte teď k advokátovi. Musí se najíti nějaký důvod pro zrušení. Ten lze vždy najíti. Na Dvorjanskou, — řekl drožkáři, — třicet kopejek — nikdy více neplatím.

— Račte, vaše excelence!

— Má úcta. Mohu-li čím posloužiti, dům Dvornikova, na Dvorjanské, to se lehko pamatuje.

A laskavě se ukloniv, odjel.