ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Medvěd vydav se jedenkráte v zimě s liškou na lov a spatřiv u statku v zahradě několik úlů, dostal velkou chuť na med.

„Kmotřičko,“ pravil k lišce, na úl ukazuje, „mám chuť na med, rád bych si líznul, ale bojím se!“

„Čeho pak?“ otázala se liška.

„Stopy,“ odpověděl medvěd, ukazuje na sníh v zahradě. „Mé tlapy by mne prozradily a přivolaly by mi smrt.“

„A nevíš si rady? Ovážu ti tvé tlapy hrachovinami a slamou a nepozná nikdo jejich stopy,“ radila liška, zle s ním smýšlejíc.

Medvěd, důvěřuje lišce, přisvědčil a maje nohy ovázané, navštívil v nejbližší noci včelky a jak tam hospodařil, tak tam hospodařil.

Když hospodář ráno spatřil, že jeho úly jsou vydrancovány a včeličky ponejvíce pohubeny, velice se rozhněval a vzav pušku, po stopě podivné jal se neznámého zločince pronásledovati. Stopa vedla jej lesem k brlohu medvěda, který po sladkém opojení sladce odpočíval.

„Tak to ty,“ pravil k sobě v duchu sedlák, a namířiv na spícího medvěda, dvěma ranami jej skolil.

Umíraje, vzpomněl si na zrádnou lišku a bolestně zvolal: „Tlapy mé jsi skryla, ne však stopu mou, kterou jsi mne zradila. Běda mně, lehkověrnému!“