ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nezkušený mladý jezdec, koupiv si bujné hříbě, počal na něm hned jezditi a je proháněti, jakoby už k tomu bylo. Ale jezdec byl příliš těžký a ubohý koník se pod jeho tíží jen jen prohýbal a sotva krokem jíti mohl.

To ovšem nebylo nemoudrému jezdci vhod. I jal se slabé zvíře týrati a bičem mrskati.

„Ty lenochu,“ zlobil se, „já tě naučím běhati. Hnedle budeš čerstvější a poslušnější. Hybaj!“ A jak je mrskal, tak je mrskal.

„Nemohu, pane, nemohu při nejlepší vůli,“ bědoval koník, „měj slitování! Až povyrostu a sesílím, vše učiním, co se ti jen líbiti bude. Nyní však jsem slab a ty příliš těžký, neunesu tě ještě. Nehorši se na mne a ušetř mne!“

„Jalové, plané výmluvy,“ mrzutě odsekl podrážděný jezdec, „tak všickni lenoši říkají, aby se práci vyhnuli. Však já ti neslevím. Hybaj! Hybaj!“

Ubohý koník napínal všecky své síly, aby vyhověl nemoudrému pánu. Ale pojednou síly jeho jej opustily a on klesl pod svým břemenem a byl mrtev. S ním upadl též jeho umíněný pán, jenž spadnuv, ruku a nohu si zlomil.

Když jej domů odnášeli, hořce naříkal: „Ach, co jen jsem ve své náruživosti a zaslepenosti učinil, že jsem nutil ubohé zvíře ku práci, jíž nebylo ještě schopno! Mohl jsem míti koně i zdravé údy!“