ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Usadivši se kavka na vysoké hrušni, pozorovala pěnkavku, která pod ní v pěkně upraveném hnízdečku sedíc, vajíčka svá bedlivě ošetřovala.

„Aj, jak krásné je to tvé hnízdečko,“ lichotila jí kavka, „věř, že jsem tak pěkného, tak vkusně shotoveného a upraveného hnízda ve svém životě ještě nikdy neviděla. Jak je pěkné kulaté a uhlazené, jakoby je ten nejlepší soustružník byl zhotovil. Viděla jsem na svých potulkách již různá hnízda, ale věř mi, že tak pěkné, čisté hnízdo nedovede žádný jiný pták si udělat. To je, milá sestřičko, pravé umění, kterému každý nerozumí! A jak to teprve asi v něm vyhlíží? Je asi heboukým peřím vystláno, jako by tam peřinky byly. Ne-li?“

Takováto chvalořeč velice lichotila marnivé pěnkavce. Vyskočila rychle z hnízda na blízkou větvičku, aby její velebitelka do něho podívati a jemu ještě více diviti se mohla. Ale sotva opustila své hnízdo, už sletěla kavka jako střela s vršku hrušně a popadnuvši do zobáku pěnkavčí vajíčko, rychle s ním odletěla.

Což tu naříkala a bědovala oklamaná pěnkavka!

„Ach, já lehkověrná a marnivá matka, že jsem uvěřila lichotivým slovům té úlisnice a podvodnice,“ naříkala. „Jak trpce byla jsem zklamána a podvedena!“

Pozdě ovšem poznala velkou chybu, ale ta stala se jí do budoucnosti dobrou školou! Nikdy více nedala se podobným způsobem oklamati.