ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kráčeje pocestný ve tmavé noci, zbloudil a neznaje cesty, octnul se náhle před rozsáhlými bažinami. Nevěda kudy kam, hořce naříkal, co si počne. A co tak naříká a běduje, vyskočí před ním pojednou malé, ale jasné, modravé světélko a hopkujíc z místa na místo, jalo se na ustrašeného a naříkajícího pocestného volati.

„Nenaříkej, příteli,“ těšilo jej líbezným hlasem, „přicházím, abych tě z těchto bažin a močálů vysvobodilo a na pravou a bezpečnou cestu přivedlo. Jen se řiď mým světlem, kráčej za mnou a brzy budeš z nebezpečenství vysvobozen.“

Pocestný však poznal hned, kdo se mu tu za přítele vtírá a pravil: „Kdybych neznal až příliš dobře tvého původu a tvého domova, snad uvěřil bych lahodným sice, avšak svůdným tvým slovům. Ale právě tvá úlisná slova tě prozrazují ještě více, než tvůj původ a tvůj domov. Děkuji ti za tvé služby a tvoji pomoc, kterou bych brzy svým životem v některé bažině bídně zaplatil. Posečkám raději na místě, až se povyjasní, abych nepřišel k úrazu.“ Brzy prchly těžké mraky a tisíce jasných hvězd vyskočilo na nebeské báni. Pocestný rozhlédnuv se, poznal, jak veliké bažiny a močály před ním se rozkládají, v nichž byl by zajisté předčasný svůj hrob nalezl, kdyby za svůdným světélkem byl kráčel. Brzy našel cestu pravou, s níž byl prve zbloudil.