ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mlynářův Cikán sedával za dne před mlýnem u silnice, která podle mlýna vedla, a jakmile zaslechl hrčení a řinčení nějakého povozu, vyskočil a jak obyčejně všickni psi dělávají, dal se do štěkání a úprkem hnal se za kolem vozu, nebo obskakoval poděšené koně.

Proto se všichni vozkové, kteří tudy jezdívali, na Cikána zlobili a kdykoliv jen mohli, vyšlehali mu za tuto nezbednost bičem záda. Ale z toho si Cikán mnoho nedělal. Zakňučel sice a běžel domů, ale druhého dne už na to zapomněl. Jednou si však na milého Cikána jistý vozka, jemuž nedávno koně byl poplašil, počíhal a vyklepal mu tolik záda, že žalostivě kňuče do boudy zalezl a tam ještě dlouho velice bědoval a bolestí se svíjel.

„Víckrát už nebudu na vozy vybíhat a na kola štěkat,“ sliboval sám sobě, „není s tím nic, mohl bych z toho mít do smrti památku.“

Od těch dob nevylézal Cikán dlouho ze svého pelechu. Když pak cítil, že jest mu již dobře, vylezl z boudy a lehl si zase na své staré místo před mlýnem vedle silnice.

Brzy bylo slyšeti rachot vozu, který s kopce k mlýnu přijížděl.

Cikánem to trhlo, ale brzo se vzpamatovav, lehl si opět a svinuv se do kotouče, díval se pokojně na přijíždějící vůz. Byl to vůz cizí. Sotva vozka schouleného psa spatřil, zatočil bičem a šlehl jím, seč síly měl, několikráte pokojného psa.

„Lenochu!“ řekl a jel dále.

Chuďas Cikán vyskočil a utíkaje do své boudy, zle naříkal: „Co mám, já ubohý, už dělat, abych se všem lidem zachoval? Vyběhnu-li a štěkám-li na lidi, bijí mne, ležím-li pokojně, ničeho si nevšímaje, bijí mne! Věru, těžko býti na světě, má-li se všem lidem zachovati! To je nemožno!“