ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vepř slyše hospodáře, jak chválí krtka, že mu louku přes zimu zryl a zúrodniti pomohl, pravil sám k sobě: „Půjdu a zryji hospodáři také louku, aby měl ještě větší radost! Mnoho-li a jak také může zrýti ten ubohý, nepatrný krteček! Vždyť je malinký a nemá ani k tomu síly. Ale až já se mu do toho pustím, tu teprve uvidí a pozná rozdíl v práci!“

Šel tudíž na jaře na pěknou, již se zelenající louku a ryl, jak ryl. Asi za hodinu nebyla louka k poznání.

Spatřiv takové spustošení hospodář, velice se rozhněval a poslal velkého svého psa, aby vepře s louky odehnal a potrestal. Ten pustil se za vepřem a chytnuv jej za ucho, notně jej potrhal.

Ach, což naříkal zklamaný vepř! „Toť špatná odměna za moji těžkou práci,“ stěžoval si.

„Jen podle zásluhy,“ řekl krtek, jenž vše to pozoroval a slyšel. „Nepleť se, milý brachu, do práce, s které nejsi! Jen na suchopáru a v hnoji smíš rýti a se povalovati, tam tvé působiště, nikdy však na louce a již upravené!“

Zarochal vepř a s krvácejícím uchem domů pospíchal.