ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nemaje zajíc, čím by v kruté zimě se uživil, opustil v podvečer pole i lesy, aby ve dvoře nedalekého statku hlad svůj ukrotil a se posilnil. Přijda na dvůr, nahlédnul pootevřenými dveřmi do stáje, v níž čiperný králíček vesele se proskakoval. Spatřiv zajíce, zval jej, aby šel do vnitř.

„Jen pojď dále, bratříčku,“ pravil, „jen dále, vždyť tu místa, potravy a tepla dosti a dobře se ti tu povede. Ani si na svůj domov vícekráte nevzpomeneš!“

„Děkuji ti, bratře, děkuji,“ odpověděl zajíc. „Nechci za malé pohodlí zaprodati svoji zlatou svobodu a svůj milý život.“

„A proč to?“ tázal se králík.

„Vím dobře,“ pokračoval zajíc, „že nejsi ani chvilku jist svým životem. Visí ti stále na tenounké nitce, neboť kdykoliv se pánu tvému zalíbí, kdykoliv na tvé bělounké maso chuť dostane, může tě chytiti, zabiti a na tobě si pochutnati. Poznáš nyní sám, že život tvůj nemá zcela žádné ceny a že bych jej za svůj nezaměnil.“

A co tak rozum svůj o té zlaté svobodě vykládal, zahoukla z okna hospodářova rána a vykladač zajíček kutálel se ve sněhu.

„To je ta vychvalovaná svoboda! Neliší se zajisté ničím od té mé nenáviděné,“ řekl králík.