ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedaleko plané hrušně rozkládala se mohutná hrušeň štěpná. Honosíc se překrásným, hojným a chutným ovocem svým, pravila uštěpačně a pohrdlivě ku své plané sousedce:

„Jaký velký rozdíl mezi náma! Tvého ovoce si nikdo ani nevšimne, mému však každý se obdivuje. Já jsem pravou okrasou zahrady, ty však jsi zde jen pro překážku.“

„Máš pravdu, milá sestro,“ odpověděla skromně planá hrušeň, „věz však, že čím jsi, stala jsi se toliko péčí a prací zahradníkovou. Ten tě v mládí tvém, třeba i proti vůli tvé, šlechtil a ošetřoval. Bez jeho pomoci a přičinění byla bys věru jako já, protože se mi v mládí žádného šlechtění a ošetřování nedostalo. Pamatuj si, že žádný z vás, co vás tu v té rozsáhlé zahradě jest, nestal se svým vlastním přičiněním, svou vlastní vůlí a mocí ušlechtilým a nade mne vznešeným. Jen cizí ruka, cizí vůle a cizí snaha učinila tebe a ostatní štěpné stromy tím, čím právě jste, a jen bez této cizí ruky, cizí vůle a cizí snahy ostala jsem já, bohužel, beze všeho ušlechtění. Kdyby se mne byl v mém mládí někdo ujal jako tebe, věz, že bych tobě ve všem se vyrovnala a možná dost, že bych tě i tím předčila, že bych vzděláním svým nad jiné se nevypínala, vědouc dobře, že by tím ušlechtění mé pozbylo valně ceny.“

Umlkla štěpná hrušeň a nikdy více své plané družce ušlechtěním svým se nevychloubala.