ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Úlisný vrabec znamenaje, že vlaštovičky brzy již do teplých krajin se odeberou, navštívil svoji sousedku vlaštovku, která v kolně své hnízdo měla, a prosil ji, aby mu svůj byt přes zimu zapůjčila.

„Je mi v zimě vždycky nejhůř, milá sestřičko,“ naříkal, „nemám, kam bych hlavu svou položil. Ze stodoly mne hospodář vyhání a na půdě kočka po mne slídí. Ve tvém hnízdě budu zcela bezpečen, smiluj se a popřej mi v něm útulku. Nepoškodím ho pranic, a z jara, než ještě k nám se vrátíš, pěkně ti je poklidím, abys viděla, že jsem vděčným a uznalým za tvé dobrodiní!“

Dobré vlaštovičce bylo úlisného vrabce skutečně líto, a proto ponechala mu přes zimu svůj byt a odtáhla do teplých krajin se svými družkami. Jak odtáhla, vrabec hned v jejím bytu pohodlně se uvelebil. Byl tam jako doma. Když se jaro k nám přihlásilo, vrátily se vlaštovičky a s nimi též naše. Jak přiletěla, spěchala neprodleně k svému hnízdu, aby se podívala, je-li všecko v něm v pořádku.

Sotva k němu se přiblížila, vystrčil vrabec z něho hlavu a jak spustil, tak spustil:

„Co tu chceš? Proč rušíš můj klid?“ drze se na ubohou osočil.

Vlaštovice ostala jako omrazena.

„Mýlíš se, vrabčíku,“ pravila jemně, „toť přece můj byt, který jsem ti jen přes zimu z dobré vůle a útrpnosti přenechala. Nyní jsem se opět vrátila a žádám rozhodně, abys můj příbytek vyklidil. Což pak se již více nepamatuješ?“

Ale drzý štěkavec se jí vysmál, křiče: „Nevím nic o tom, co vypravuješ. To jsi něco si vymyslila. Kde pak máš svědky na tuto úmluvu, kde smlouvu písemnou, potvrzenou? Na pouhá slova nic nedám. Já jsem zde usazen, jsem tudíž nyní pánem a nikdo mne odtud víc nevyžene. A proto odejdi raději dobrovolně, abych tě nebyl nucen násilně odstraniti.“

Naříkajíc na nevděčnost, opustila vlaštovice své hnízdo a jinde nové si zbudovala.