ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dvě myši měly nedaleko sebe pelech. Jedné z nich vedlo se dobře. Měla všeho hojnost a byla spokojena. Hůř vedlo se její sousedce. Mívala často i s dětmi hlad a proto si také stále stýskala.

Když se o tom zámožná sousedka dověděla, velice jí litovala. „Vím, co udělám,“ povídala si, „vezmu trochu ze své zásoby a donesu to potřebné své sousedce, aby s dětmi hladu netrpěla. Nemohu vidět, když někdo, a zejména děti, nouzi trpí.“

Vzala různých potravin, co jen vzíti mohla a k myšce sousedce pospíchala.

Ta radostí až plakala, když takový dar spatřila, a pravila, že toho ani nezasluhuje. Se slzami v očích se rozloučila se svojí dobrou, šlechetnou sousedkou, a jak odešla, hned do jídla s dětmi se pustila, aby vyhladovělý svůj žaludek řádně posilnila. A jak se najedla a posilnila, už už spěchala k sousedním myškám a svolavši je, počala jim vypravovati vzácnou novinku.

„Jen si pomyslete, milé a drahé sousedky a přítelkyně,“ rozkládala zvědavým sousedkám, „jak se té naší paní sousedce znamenitě vede! To je vám něco hrozného, co ta ve svém domě všecko má! To jsou vám pravé zásoby a jaká jídla! Co jen hrdlo ráčí, všecko tam najdete. A má vám toho tolik, že to nemůže ani sama spotřebovat a rozdává, komu jí jen napadne. Snadno rozdávat, když jí to lidé do domu přinesou! Mně toho taky přinesla, sotva to vlékla.“ A tak a podobně myška klepala a za dobrodiní se odsluhovala.

Když se o tom zámožná sousedka dověděla, vzdychla si a pravila: „Nevděčná duše! To je za mé dobrodiní a za moji soustrast! Ode dneška budu moudřejší a opatrnější, abych nepřišla za své dobrodiní ještě v podezření.“

A od té doby se o sousedku klepnu-myšku nestarala.