ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Divoké prase, opustivši husté dubové a bukové lesy, do kraje šlo se podívat, aby poznalo trochu jiný svět.

Brzy přišlo k samotě a spatřivši v chlévě mladého krmníka, na chvilku u něho se zastavilo.

Domácí prase, vidouc divokého příbuzného, mělo radost z jeho návštěvy.

„I vítám tě,“ zvolalo vesele, „vítám tě, pane bratře. Odkud pak jsi se tu vzal? Toť vzácná, neočekávaná návštěva!“

„Vyšlo jsem si trochu do kraje, abych poznalo své krotké příbuzné a jejich život,“ odpovědělo.

„Dobře jsi učinilo! Již kolikrát jsem si tak myslilo a se divilo, že tě ten pustý, lesní život neomrzí. Co z toho, řekni mi, jen máš? Vyhlížíš jako chrt a než nějaký ten trpký žalud a nějakou tu nepatrnou bukvičku najdeš, naběháš se, až jsi všecko utrmáceno. Zanech toho potulného a bídného života a přistěhuj se raději ke mně. Mám zde i pro tebe místa dosti, o teplo nemusíš se starati a stravy dostaneme tolik, že ještě přebude. A při tom se vyválím a vyspím do libosti. Věř mi, že takového pohodlí jsi ještě nezažil, a ostaneš-li v těch pustinách ještě déle, také nikdy nezažiješ. Nuž, nerozmýšlej se dlouho, otevři si dvéře a pojď!“

„Děkuji ti, pane bratře, děkuji ze srdce,“ odvěce divoký soudruh. „Je pravda, že nejsem tak vykrmen a že se mi nevede v našich lesích tak dobře, jako právě tobě zde, kde máš to největší pohodlí, jelikož se o tebe hospodyně pečlivě stará. Ale proto přece nechci býti na tvém místě a to za žádnou cenu. Já jsem na svobodě, ty však v otroctví. Co si uhoním, co si vyhrabu a najdu, to mi chutná a také k výživě mé úplně postačí; ty však musíš čekati a přijmouti, co ti tvá hospodyně udělí. Ale ta ti dá jen to, po čem rychle a hodně tučníš, aby tě brzy zapíchnouti a na tvém tělíčku i na tvých vnitřnostech si pochutnati mohli. Jinak by se, věř, kamaráde, o tebe tak pečlivě nestarali.“

„Podívejme se na závistníka, nevídáno!“ řeklo domácí prase. „Rádo bys ke mně, kdybych tě jen pustilo! Známe závistníky!“

„Děkuji ti ještě jednou za pozvání, pane bratře,“ odpovědělo divoké prase, „mohlo by se mi lehce přihodit, že bych se dostalo co nevidět pod nůž a do necek! Zlatá jest svoboda, třeba sebe hubenější byla!“

Jak to dořeklo, do lesův opět se vracelo.

A sotva odešlo, přišel hospodář s řezníkem, vytáhli krmníka z chléva a zapíchli jej.