ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Chtějíc liška lehce a pohodlně živa býti, svolala všecku sousední dravou havěť k důležité rozmluvě a úřadě. Když byla veškera zvířata již pohromadě, jala se svolavatelka liška takto k nim promlouvati: „Zlé, velmi zlé časy přikvačily nyní na nás všechny, milé sestry, i vy ctihodní bratři! Kamkoliv pohlednete, všude zříte, jak bída bídu honí, nouze nouzi stíhá a chudoba všude se vtírá a vládne. A víte, odkud toto veliké zlo? Víte, kdo toho všeho příčinou?“

„Nevíme, nevíme!“ zvolalo veškeré shromáždění.

„Slyšte tudíž,“ pokračovala liška, „my sami jsme to zavinili, protože jsme rozdrobeni, rozděleni, nesvorni! Každý z nás jen o sebe se stará a na druhé zapomíná, těch si nevšímá, třeba hlady mřeli! Ode dneška však jinak musí býti, vše musí se změniti. A tu jest ta příčina, pro kterou jsem vás, milé sestry a drazí bratři, sem dnes ku poradě svolala. Našim společným heslem ode dneška budiž: „Spolčujme se a nedejme se!“ Jeden za všecky a všickni za jednoho! Spojenými silami! Co jeden, to druhý! Žádný rozdíl ode dneška mezi námi! Co uhoní a polapí kdo z nás, to všem bude patřiti a o to všickni stejným dílem se rozdělíme. Jste srozuměni? Schvalujete můj návrh?“

„Výborně, výborně!“ zvolala nadšeně všechna zvěř, „spolčíme se, abychom si všichni pomohli!“ A tak spolek pevný uzavřeli, lišku předsedkyní jednomyslně si hned zvolili a práci společnou započali.

Kuny přinášely různou drůbež, tchořové vejce, psi přiháneli ovce a nosili zajíce, kočky ptactvo, jak kdo co mohl, a kladli kořist svoji pokorně a uctivě k nohám paní předsedkyně. Ta děkovala a chválila jejich vzornou činnost a uschovávala všechen příjem do zvláštní komory, kde se o něj, jakmile byla o samotě, se svojí rodinou dělila. Když pak členové spolku též o patřičný podíl se hlásili, nedostali ničeho.

„Ještě máme málo pohromadě,“ vymlouvala se liška, „ještě to za to nestojí, abychom se o to dělili. Musíte si prozatím ještě také sami pomoci.“

A tak žila paní předsedkyně se svojí rodinou v největším blahobytu a tučněla. Členové spolku však hubli a byli jakoby je vystrouhal. Když konečně nahlédli, že všecko jejich namáhání je marné, že z jejich mozolů jen liška se svojí rodinou těží, oni však že se svými rodinami živoří a hynou, umluvili se, že ze spolku toho vystoupnou, a předstoupivše před lišku, úmysl svůj také jí hned sdělili.

„To nejde tak lehounce, přátelé, jak vy se domníváte,“ vykládala jim liška. „Nasloužila jsem se vám věru již dost a sloužila jsem vám zdarma, ani haléře za své namáhání nežádajíc. Dělala jsem vše jen z lásky k dobré věci, ne však z nějakého zisku. Ale nyní, když mi všecky mé starosti a trampoty, jež jsem se spolkem měla, ještě zlou vůlí chcete odplatiti, jest mojí svatou povinností, abych i já práva svého důstojně hájila. Vystupte si tudíž ze spolku, když vaše vůle, však dejte mi dříve za moji poctivou práci patřičnou náhradu.“

Všichni ostali jako omráčeni, omlouvajíce se, že nemají, čím by zaplatili, a prosili pokorně za prominutí.

„Dobře tedy, jděte si, propouštím vás ze spolku, dám si však spravedlivý požadavek svůj na vašem majetku pojistiti,“ zakončila liška.

A tak důvěřujíce klamným a svůdným slovům, nejen všickni marně pracovali, ale i o svůj majetek přišli.