ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spatřiv hošík ošklivou, po zemi lezoucí housenku, zvolal s opovržením: „Jaký to bídný, ohyzdný a protivný tvor! Neznám věru bídnějšího a horšího na světě!“

Slyšíc takovouto o sobě řeč, klidně odpověděla housenka: „A přece nenajdeš, milý hochu, na světě tvora, který by veškerým svým životem člověku tak se podobal, jako právě já. Poslyš, povím ti to!“

A usednuv hošík, pozorně poslouchal.

„Když se na svět dostanu,“ jala se housenka vypravovati, „jsem, pravda, tvorem bídným, malým a neúhledným a jen velice pomalu a s velkým namáháním se mohu pohybovati. Často se svlékajíc zvolna rostu a rostouc člověka i rostliny obtěžuji a poškozuji; proto mne člověk i pták a kde kdo jiný stále pronásleduje. Když pak dorostši poznávám, že dnové trapného života mého blíží se ku svému konci, na smrt pomýšlím a na ni se pečlivě připravuji. V zámotku svém sama hrob si upravím a příroda sama rakví — mojí kuklou — mne obdaří. Ale smrt má, milý hošíku, není smrtí skutečnou, nýbrž jenom zdánlivou. Je to déle trvající spánek, v němž si po lopotném, trapném žití odpočinu, je to jen příprava na nový, krásnější život. Brzy opět ze spánku svého se probudím, prolomím rakev — kuklu svoji — a vyjdu z hrobu svého jako tvor nový, jako krásný, pestrý motýl, jejž rád vídáš, za nímž se vesele proháníš a jejž rád chytáš. A nyní žiji život zcela nový, krásný, volný a v boží přírodě, poletujíc dle libosti a rychle kam se mi zlíbí a vybírám si nejlepší a nejchutnější potravu. Rci tedy, milý hochu, zdaž nejsem ke člověku podobna? Zdaž člověk jsa malým, nepatrným tvorem, nepodobá se housence v prvních dnech jejího života? Zdaž není člověku snášeti též mnoho útrap, strastí a trampot, zdaž i on neobtěžuje, netrápí své rodiče, bratry a sestry, zdaž i on není tělesně i duševně mnohým a velkým změnám podroben? Zdaž i on nemusí se lopotiti a namáhati? A když konečně i jeho života konec se blíží, připravuje se též na nutný, nám ovšem souzený odpočinek — na blížící se smrt. Když pak člověk klopotný svůj život dokoná, obléknou jej přátelé jeho do rubáše, uloží do rakve a pohřbí jej. Ale to také není žádná smrt, můj hochu, to je také jen spánek. Člověk jen odpočívá, dřímá, spí po těch trampotách světských a strastech, spí klidně, aby připraven byl na život nový, ušlechtilejší, nadpozemský, kde není žádných starostí více. A když jedenkráte anděl Páně zvolá mocným, velebným hlasem: ,Vstaň z hrobu svého a žij život nový!‘ probudí se člověk dřímající, víko rakve se uvolní, hrob se otevře a z hrobu vyjde člověk nový, s jiným, krásnějším tělem, prvému nepodobným, vyjde a bude žíti znovu, bude žíti věčně!“

Vyslechnuv hošík pozorně housenku, řekl: „Velikou pravdu slyšel jsem dnes a poznávám, že není tvora na zemi, který by aspoň něčím nebyl zde platen. —