ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dva vrabci — samečkové — usadili se v tuhé zimě v budce, ve které v létě rodinka špačků byla ubytována. Když pak ohlásila Vesna svůj milý příchod, vrátili se naši špačkové opět do svého domova. Ale jak se podivili, vidouce, že v jejich příbytku uvelebili se dva dotíraví vrabci. Starý špaček přičinil se, aby oba vetřelce ze svého bytu co nejdříve vypudil. Nezahálel v práci, nýbrž neprodleně přistoupil k dílu a klobal a vyháněl vrabčíky, seč jen síly mu stačily. Ale což zmůže jeden špaček proti dvěma zarputilým vrabcům! Nepořídiv ničeho, odletěl a usadil se na vršku hrušně vedle své družky, naříkal a co se mu přihodilo, jí lítostně vypravoval. A co tak hořekoval, počali vrabci na sebe pojednou nevražiti a o hnízdo se práti. Netrvalo dlouho, a už se do opravdy chytli a o hnízdo, sotva dobyté, se prali. Brzy se chytli a štípali tak, že to šlo na život a na smrt. Najednou se do sebe tak zakousli, že vzali převahu a s budky na zem spadli. Sotva se na zemi octli, už tu byla jako na zavolání kočka, chňap a chrust a — milí vrabčíkové měli po hádce. Špaček, který se svojí družkou na hrušce hádku tu pozoroval a viděl, jak oba peroucí se vrabci za své vzali, pravil: „Tak se stává všem, kdo jiného o jeho jmění připraví a je si neprávem přivlastní. Nepoctivě nabytá věc nemá — požehnání.“