ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Medvěd, vydav se večer na lup, potkal zajíce.

„Právě vhod,“ povídá medvěd, „dobře si na tobě pochutnám.“

„Smiluj se,“ prosil zajíc, na vhodnou lest pomýšleje, „málo bys mým masem se nasytil. Daruj mi život a já ti o pěkném, mladém jelenu povím. Na tom lépe si pochutnáš i spíše jím se nasytíš.“

Řeč tato zalíbila se hladovému medvědu.

„Dobrá,“ řekl, „pomůžeš-li mi k jelenu, daruji ti život.“

Šli. Zajíc kráčeje napřed, vedl medvěda houštinami k vlčí jámě, čerstvou jedlovou chvojí hustě pokryté. Přešed lehounce a bezpečně přes ukrytou jámu, díval se potměšile na loudavého medvěda, jak do jisté záhuby kráčí. Ten netuše nástrahy a léčky, do jaké jej zajíc vede, kráčel zvolna ku propasti. Sotva však na chvoj vkročil, již sřítil se s velkým hřmotem do jámy.

„Ó já bloud,“ naříkal, „že jsem se dal podvésti a oklamati tvorem tak nepatrným a bázlivým!“

A zajíc vida, že nebezpečí šťastně již minulo, vesele si vyskočil, na pastvu pospíchaje. Ráno přišli sedláci a našedše ve vlčí jámě na místě vlka medvěda, ubili jej.