ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pozorujíc žába ptáka, jak lehounce od země se zdvíhá a volně jako pírko ve vzduchu poletuje, pravila sama k sobě: „Toť snad není přece nic tak těžkého? Vylezu si na vysokou skálu a odtud jako ten pták dolů se spustím a budu také jako on volně létati.“

A už na tu skálu pomalu lezla a lezla, až na jejím vrcholu se octla. Rozhlédnuvši se pak po obzoru, obdivovala se té kráse, kterou vůkol sebe daleko široko spatřila. Potom sedla si na okraj skály, aby se k letu připravila. Pohlédnuvši dolů, pravila: „Ach, jak velebně rozkládá se pod mýma nohama veškerá ta krásná příroda. Je to rozkoš, zírat do toho skvostného, čarovného údolí jako do ráje. A což až jako pták vznášeti se počnu v tom božím vzduchu, pak teprve poznám ty pravé krásy světa a poznám zároveň též svoji důstojnost a vznešenost.“

Jak to dořekla, hop! skočila se skály, aby zakusila té slasti, po které tak dávno již toužila a blouznila. Avšak po hopu přišlo brzy bác! a domýšlivá a marnivá žabka ležela jak široká, tak dlouhá na hromadě kamení pod skalou — mrtva.

Létati se nenaučila, nejsouc k tomu přírodou povolána.