ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Chtěje si hospodář nadejíti, kratší pustil se cestou, která vedla oborou. Jelikož však měl s sebou psíka, který v oboře pobíhati nesmí, vzal si jej do náručí, aby mu ho myslivec nebo hajný nezastřelil. Ale to se milému psíku nechtělo líbit. Vrtěl sebou, kroutil, škrabal, kňučel a štěkal a chtěl mermomocí dolů, do lesa, aby se mohl volně proběhnouti. Hospodář měl co dělat, aby jej v náručí udržel.

„Nemůžeš, nesmíš dolů,“ chlácholil a napomínal jej, „sice by tě myslivec nebo hajný hned zastřelil, jakby tě uviděl.“

A aby ho ukonejšil, hladil jej. Ale umíněný psík nedbal ani lichocení, ani napomínání a varování opatrného pána, a než se tento nadál, hop! vyskočil mu z náručí a už byl dole a uháněl, seč mu nohy stačily, do lesa.

Hospodář hned za ním sice pospíchal, volal a hvízdal naň, ale marně. Psík jakoby neviděl a neslyšel. V tom vyskočil náhle zajíc a pes, dav se do štěkání, pustil se za ním jako o závod. Ale sotva zaštěkal, už pospíchal po štěkotu myslivec a spatřiv psa, zajíce pronásledujícího, sňal honem pušku s ramena, namířil — bác! a neposlucha psík válel se už po zemi ve své krvi.

Tak draze a rychle zaplatil neposlušnost svoji.