ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Jinotaj)

Vyšlo si kdysi zdraví, aby pozorovalo život lidský. Na cestě potkalo člověka mladého, avšak zhýraného, vyhublého a sotva se vlekoucího.

„Kam kráčíš?“ tázalo se zdraví.

„Nevím sám, je mi lhostejno, kam jdu,“ odvece zoufalý zhýralec.

„A co hledáš?“

„Zdraví!“

„Kdes je ztratil?“

„Nevím!“

„Pojď se mnou, povím ti, kdes je ztratil a kde je opět můžeš nalézti,“ řeklo zdraví a zavedlo mladého neduživce do hospody. Tam hrála vesele hudba, tančilo se, výskalo, zpívalo, pilo, kouřilo a karbanilo. Všude kouř, prach, vzduch těsný, nezdravý. Hosté všichni na smrt bledí, zhýralí. Otravovali se dobrovolně.

„Zde jsi ztratil své zdraví, jako je ztrácejí všichni ti, již zde hýří —“ pravilo zdraví.

Mladík mlčky přisvědčil.

„A nyní pojď, ukáži ti, kde můžeš ztraceného zdraví opět nabýti.“

Šli. Zdraví zavedlo jej do světnice pilného řemeslníka. Světnice poklizená, vzduch čistý, práce na všech stranách. Jedli. Strava skromná, záživná, chutná. Všude klid, spokojenost.

„Zde střídmost, čistota, pořádek, pilnost, zdravý vzduch a spokojenost. Zařídíš-li takto svůj život, můžeš ztracené zdraví opět nalézti, neboť jsi ještě mlád!“ řeklo zdraví a odešlo.

„Zařídím,“ zvolal radostně zhýralý mladík za ním, „zařídím, jen když není ještě pozdě!“

A zařídil, jak slíbil a také se pozdravil.