ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kdysi večer vydala se hladová liška na nějaký lup. Přiběhnuvši ku statku, spatřila na vysokém stromě několik slepic pokojně dřímajících. I zachtělo se jí dobrého masa jejich a přemýšlela, jak by některou z nich dostala a na ní si pochutnala.

Dlouho nepřemýšlela.

„Zloději,“ křičela pojednou, co hrdla měla, „zloději, slepičky drahé, uleťte a spaste se honem, jak jen která můžete! Chystají se na vás, jen honem dolů!“

Slepice, probudivše se z libého spánku a poznavše hlas úhlavní své nepřítelkyně, zvolaly se smíchem dolů:

„Známe tě, paní liško, známe tě až příliš dobře! Věz, že jsi horší každého zloděje, neboť tomu bychom uletěly a se zachránily, ty však bys nás polapila a bídně usmrtila. Výstraha tvá měla býti strašnou naší záhubou. Kliď a styď se, bídná zákeřnice!“

Ale liška nečekala už ani, až slepice domluví a s ní se rozloučí. Zaštěknuvši ke statku zlostně a rychle se uklízela.