ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedaleko lanýže, který pod zemí se skrývaje líbeznou vůni kolem sebe vydával, stála nadutá muchomůrka. Hnětlo a zlobilo ji, že lidé, lanýže vyhledávajíce, jí pohrdají a jak mohou pronásledují.

Domnívajíc se, že zlobou a pomluvou svou lanýži ublíží a jej popudí, jala se uštěpačně a neslušně hovořiti:

„Jaký ošklivý to zápach tu ten lanýž jen vydává! Věru, že toho dlouho už nevydržím. Všechen les tím svým zápachem a výparem otráví. Ani sem lidé pro jeho zápach nebudou moci vkročiti.“

Ale lanýž mlčel, naduté a vyzývavé řeči té si nevšímaje.

To zamrzelo muchomůrku. „A jak asi teprve chutná, když se upraví?“ pokračovala. „Ani za celý svět bych ho nejedla.“

A lanýž zase ani slova.

„Proto se nechce ani na světlo boží ukázat a skrývá se neustále pod zemí, stydě se lidí. To jsou ti praví, kdo světla se bojí,“ dotírala naň zpupnou řečí svou ještě více.

Lanýž stále nic.

„Je vidět,“ zlostně již křičela, „je vidět, jak se za svou nicotu stydí! Ani slůvkem se nebrání. Každý ví, kdo má pravdu, a ta pravda ho pálí.“

Poslouchaje pohrdavá tato slova hříbek nedaleko stojící, řekl k lanýži: „Obdivuji se velice tvojí veliké a neobyčejné trpělivosti! Což se necháš stále tak hrubě urážeti tvorem tak nepatrným a opovrženým? Já bych toho nesnesl!“

„Neodpovím, bratře, neboť řečí závistníkův a bláznů nikdy nedbám, věda, že dobré pověsti nerozumnou řečí nikdy nepoškodí. Odmlouvati nadutému a marnivému jest rozumného nedůstojno.“

Muchomůrka již více nehovořila.