ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Náruživý karbaník spatřiv přede hrou nové, pěkně malované karty, pravil usmívavě: „Ach, jaké to vkusné, skvostné karty! Těmi se bude dnes jistě dobře hrát!“ A už se pustil se svými soudruhy do hry a hrál, ale hrál nešťastně. Netrvalo dlouho a už byl se všemi svými penězi hotov. Prohrál, kde co měl.

I rozzlobil se na karty a uhodiv jimi zlostně pod stůl, pravil: „Ošklivé to, šeredné karty! Jakživ jsem takových neviděl! Neměl jsem na ně ani sáhnouti!“

„Nerozumný člověče,“ řekly karty, „proč se na nás horšíš a na nás svoji zlobu vyléváš? Zdaž my jsme příčinou tvého neštěstí? Víš přece, že my jenom nástrojem jsme, jakým nás lidé učinili, aby si život svůj ztrpčovali a našimi otroky se stali. Nás ani chvála netěší, ani hana nermoutí. Ty pak buď pánem svobodné své vůle, nepodlehej slepé náruživosti, a když nemoha se přemoci, přece jí podlehneš, na nás viny nikdy neuvaluj. Není to muže důstojno! Nedovedeš-li ve hře se přemoci, lépe učiníš, když hry zanecháš!“

Od té chvíle karbaník nikdy více nehrál.