ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nastala zima a s ní přiletěly též malounké, čiperné sýkorky do zahrady, aby vajíčka housenčí sbíraly a jimi se živily.

Nerozumný a nezkušený hospodář, který teprve první rok hospodařil, spatřiv tyto drobné dobrodince zahrad, pravil: „Políčím si na vás, abych vás pochytal a na vás si pochutnal.“

Šel, shotovil si několik skřínek z vrboví a políčil na ubohé sýkorky. Hnedle byla jedna chycena. Pospíšil si, aby ji vyndal.

„Pusť, ach pusť mne,“ prosila, „vždyť s tvých stromů chci housenčí vajíčka sesbírati, aby se z nich na jaře housenky nevylíhly, stromy neokousaly a ovoce nezničily!“

Ale hospodář nedbal prosby té.

„Oberu si housenky z jara sám,“ řekl a sýkořičku zabil.

Když ostatní ptáci viděli, jak je nerozumný hospodář pronásleduje, uradili se, že se z jeho zahrady odstěhují.

„Opustíme toto místo,“ řekly, „abychom i my nepadly do jeho rukou. Za dobrodiní, které mu prokazujeme, odměňuje se nám bídnou smrtí. Nechť pocítí tedy z jara škodu, kterou mu housenky způsobí. Komu není rady, tomu není pomoci. Půjdeme jinam, kde si nás lépe vážiti dovedou, než zde.“

A rázem všecko ptactvo hned ze zahrady se vystěhovalo.

Když pak jará Vesna veškeru přírodu ze sna probudila, vylíhlo se z vajíček housenčích v zahradě hospodářově velké množství různých housenek, které v krátkém čase všecky stromy ožraly a částečně i zničily. A tak přišel hospodář o všecku ovocní úrodu. V sousedních zahradách, kde v zimě sýkorky hospodařily, měli hospodářové všude ovoce hojnost.

Vida to nerozumný hospodář, velice na svoji nerozvážnost naříkal a jí litoval, ovšem — pozdě.