ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spadnuv kdysi vlk do nastrojené jámy a vida, že ven se nedostane, hořce počal výti a o pomoc volati.

Náhodou šla podle vlčí jámy koza a slyšíc ten hrozný nářek, pozastavila se, aby se na svého přítele vlka, jejž podle vytí hned poznala, podívala.

Sotva ji vlk spatřil, počal znovu úpěnlivě naříkati a prositi: „Ach pomoz mi, dobrá přítelkyně, pomoz mi, nikdy více neublížím ani tobě, ani tvým hodným dětem, ani rodu tvému, jen mi pomoz!“

„Ráda bych, ale nemohu, jáma je příliš hluboká,“ omlouvala se koza, vědouc dobře, jak by se jí vlk za její ochotu odsloužil.

„Tedy skoč sem a potěš mne aspoň v mém zajetí, nebude mi tu tak úzko,“ žadonil vlk.

„Kdyby někdo jiný za pomoc a útěchu mne žádal, věř, že bych jeho žádosti ráda vyhověla. Avšak ty sám víš nejlépe, kdo jsi ty a kdo jsem já, a tím také ostaneš, kdybys i umíral. S tebou a tvým rodem neuzavře náš rod nikdy přátelství, byť bys i sebe více se přetvařoval. Jen se podrob svému zaslouženému osudu a nechtěj život svůj před blízkou smrtí obtížiti novým ještě hříchem — vraždou na mě chystanou.“

Vida ji vlk odcházeti, zabručel zlostně a zuby vyceniv, řekl: „Škoda, že jsem si před svojí smrtí na tobě ještě nepochutnal!“

Ráno přišli sedláci a našedše vlka v pasti, utloukli jej.