ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Přirovnání.)

Dědeček Jaroš sbíral se svým vnukem Jeníkem houby. Když jich už dost nasbírali, pravil dědeček k Janovi: „Pojď, Jene, tamhle k té studánce. Tam se posadíme a já ti budu něco vypravovati.“

Sedli si vedle studánky, do níž křišťálový pramen z mohutné skály padal, na kyprý mech.

„Podívej se, hochu, na ten pramének, jak naplniv studánku, dále se ubírá. Je malounkým potůčkem, teče zvolna a mnoho kamení, stromů a trávy, jak vidíš, v cestu se mu staví. Často i skála aneb stráň donutí jej, že jinou cestu musí si vyhledati.

A jako potůčku tomu, daří se i člověku v nejútlejším jeho mládí. Když na svět přijde, ani vládnouti sebou nemůže. Bez rodičů a cizí pomoci brzy by zahynul. Potůček teče zvolna dále, brzy však přibude mu vydatné posily. Jiný potůček spojí s ním své vody na levém, jiný na pravém břehu. Již to není více ten malý, slabý potůček, už je to mohutný potok, který mlýny a jiné stroje vesele pohání, louky zavlažuje a lidstvu užitečným se stává.

A dítě, ošetřováno jsouc starostlivými rodiči svými, roste, sílí a zmáhá se, až vyspěje v zdravého, silného jinocha, jenž stále přibírá přítoků vzdělanosti a osvěty. Již počíná býti rodičům i lidstvu prospěšným, nápomocným.

Potok pak, přibíraje čím dále, tím více nových, silných potoků, vyroste brzy v řeku, řeka pak ve veletok, na němž již čilý, veliký ruch panuje. Tu otáčejí se kola, klepají mlýny, řeží pily a rachotí stroje různých továren a závodů, tu plovou vory, tam lodi nebo hrdé parolodi — všude život, čilost, ruch, práce ovládá.

Z jinocha stane se statný muž, pracuje, lopotí a vzdělává se ještě dále, aby mohl býti sobě i jiným prospěšným a užitečným, lopotí se, pokud mu síly jeho stačí, pokud mu Tvůrce jeho času ponechává.

Veletok vykonav svoji povinnost, jaká mu přírodou byla vykázána, vlévá se do moře, jeho působení přestává, jeho jméno zaniká ve vodách mořských, on — umírá. A jako z velikého okeánu vystupují páry k nebesům, jimiž pak, když v kapky, když v déšť se byly srazily, znovu oživuje se pramének studánky, a potůček opět se omlazuje: tak duše, opustivši tělesnou schránku zemřelého člověka, vzhůru k nebesům vzlétá, aby tam žila život nový, blažený, život šťastný. A když pak doba vzkříšení našeho se přiblíží, tu oživne člověk opět a bude žíti život, který nikdy víc neumírá.“

Bedlivě naslouchal vnuk moudrým slovům dědouškovým a když dědeček ukončil, vzdychnuv si, pravil: „Budu hodným a pilným, abych zde na světě hodně prospíval.“