ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poletuje kolem stromku mladého motýl bělásek, pravil: „Dovol, milý stromečku, abych si do tvé kůry svá vajíčka ukryti mohl. Nic ti to neublíží, věř, a mně prokážeš velké dobrodiní. Přijde zima a vajíčka má lehce mohla by zmrznouti. Jen přes tuto zimu jim popřej, prosím, ochrany. Budu ti za tvoji ochotu vždy vděčen!“

Mladý, nezkušený stromek dovolil úlisnému motýli, aby si do jeho kůry přes zimu vajíčka svá ukryl.

Ale jakmile se Vesna objevila, vylézaly z běláskových vajíček housenky a jsouce hladový, pilně po potravě se sháněly. A tu našly brzy na jemných, mlaďoučkých listech stromku, na němž přezimovaly. S chutí pustily se do nich.

Ach, což tu naříkal ubohý stromek, co se naprosil, aby ho ušetřily, že ho to bolí, že zahyne, jestli o svůj list přijde.

„Já jen útulku popřál jsem vám, abyste v zimě nezahynuly, jak vaše matka prosila a vy mne za mé dobrodiní tak se odměňujete.“

„Co nám po tom,“ odpověděly chladně housenky, „co jsi matce naší slíbil! My o tom nevíme. Máme hlad a k vůli tobě hlady přece nezahyneme!“

A znovu se pustily do ubohého stromku.

„Ach já nešťastný,“ hořce naříkal, „proč jen uvěřil jsem lichotivým slovům jejich matky! Věru pravdou ostane staré přísloví, že nevděk světem vládne!“

Pozdě poznal nešťastný stromek své zklamání.