ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pyšný páv vykračoval si nadutě po dvoře, svým krásným chvostem před ostatními zvířaty se honose a vypínaje.

„Kdož z vás,“ pravil, na kámen vyskočiv, „může se honositi takovým oděvem, jako já? Zdaž nevynikám já nad vás všecky svojí krásou, zdaž mne každý neobdivuje?“

„Krása tělesná je pomíjející jako jarní kvítí, již můžeme každé chvíle ztratiti. Lépe je vynikati krásou duševní a prospívati veškerému světu,“ řekla moudrá kvočna, pávem pohrdajíc.

V tom jal se křičeti páv a svým odporným, pronikajícím hlasem popudil domácího psa tak, že ten se rozdráždiv, skočil na něho a vytrhnul mu rázem jeho krásný chvost.

„Tvá krása netrvala dlouho, zašla dříve, než si kdo mohl jen pomysliti,“ řekla opět kvočna a ostatní opeřenci jí přisvědčili a pávu zohyzděnému se smáli.