ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hošík sázel si na svém záhonku v zahradě otcově pěkné, drobounké květinky. Zpozorovavši stará dešťovka, že někdo zemí pohybuje, domnívala se, že to nepochybně krtek, úhlavní dešťovek nepřítel. A veliký strach už se jí zmocnil.

„Sestry,“ volala úzkostlivě na ostatní dešťovky, „krtek, krtek ryje v záhonku. Spaste se honem útěkem jak jen která, sice veta po vás!“

Ulekly se všecky dešťovky, které na blízku byly, a jak jen rychle mohly, ze země na povrch vylézaly, aby život svůj před krtkem zachránily. A sotva se na záhonku objevily, chytal a sbíral je honem hošík a házel je kachnám, u plotu na lahůdku tak pro ně výbornou čekající a ji rychle hltající.

„Ó běda,“ hořekovaly dešťovky, předčasnou a hroznou smrt před sebou vidouce, „běda nám, že jsme byly tak bázlivý a nerozvážný! Ze strachu před jedním nepřítelem, kterého v záhonku ani nebylo, upadly jsme v záhubu dvěma jiným, mnohem horším nepřátelům.“

Věru, strach a předsudek působí často zhoubněji, než sám zavilý nepřítel.