ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bajka lidová z Náchodska.

Mladému vlčkovi zdálo se, že byl na panských hodech, kde měl masa všeho druhu do sytosti. Povídá matce:

„Měl jsem živý, krásný sen. Zdálo se mi, že jsem byl pozván k panským hodům a že mi předkládali různé, dobré maso. Nevíš ani, jak jsem tam si pochutnával! Půjdu do světa a budu takové hody hledat.“

Zkušená matka podívala se útrpně na nerozumného synka a pravila: „Ach, synáčku můj milý, jak jsi ještě zpozdilý! Kam by tě to vedlo? Jsi ještě mladý a nezkušený a mohlo by se ti brzy něco zlého přihodit! Ani mi z doupěte nevycházej! Jen si vzpomeň, že nedávno tvůj dobrý otec byl myslivcem zastřelen. To by stihlo brzy také tebe!“ Zamyslil se vlček a se slzami v očích vzpomněl si na svého otce. Po chvíli řekl: „Poslechnu tě, drahá máti, ostanu doma!“ Uposlechl, ale když následující noci měl zase týž sen, umínil si, že se přece do světa podívá a takové hody si vyhledá! Úmysl svůj však tentokráte před starostlivou mateří skrýval a očekával příhodné chvíle, kdy bude moci doupě rodinné opustiti. Chvíle ta brzy nadešla. Matka, nemajíc již žádných zásob doma, vyšla si na lov. Jejího východu použil vlček, opustil domov a pustil se do světa, aby hledal ty panské hody. Běhal semo tamo, až přiběhl na louku, na níž se pásla kobyla s pěkným hříbátkem. Přiskočiv k matce, povídá jí:

„Poslyš, zdálo se mi, že jsem byl na panských hodech! Připravím si je u tebe!“ Kobyla věděla hned, co to asi za hody. „Milý brachu,“ povídá vlčkovi, „nalož s mým dítětem dle své vůle, vím, že jiné pomoci již není. Dříve však, než hodovati počneš, vytáhni mi z mé pravé zadní nohy trn, který jsem si tam právě tu na té mezi vrazila.“

Vlček posadil se ochotně na bobek, kobyla nadzdvihla nohu a bác! udeřila jej kopytem tak silně, že ostal omráčen ležeti. Kobyla použila toho okamžiku a prchla se svým hříbátkem.

Trvalo to hodnou chvíli, než se vlček z toho úderu vzpamatoval. Potom pustil se zase do světa na nějaké ty panské hody. K večeru přišel ke trávníku, na němž se proháněli dva tuční berani. Přikročiv k nim, povídá jim: „Zdálo se mi, že jsem byl na panských hodech. Ty najdu dnes u vás, připravte se!“ Starší beran mu hned porozuměl a mrknuv na mladšího řekl: „Ach, vzácný pane, dříve než začneš hodovati, pomoz nám vyměřiti tuto louku. My sami dva marně se o to pokoušíme.“ Vlk byl ochoten a posadil se do prostřed louky. Berani se rozešli. Jeden šel na hořejší a druhý na dolejší konec louky. Pojednou se rozběhli proti vlčkovi, seč jen mohli a vrazili vší silou rohama do něho. Ten svalil se jako klubíčko a než ze svého omámení se probral, byli berani již dávno ve statku.

Po chvíli sebral se milý vlček a putoval dále hledat těch panských hodů. Nešel daleko. Na blízké stráni spatřil kozu, ana se dvěma roztomilými kozlátky trní okusovala. Vlček honem k ní a takto jal se hovořiti: „Měl jsem krásný sen. Zdálo se mi, že mne pozvali na panské hody. A ten se mi teď vyplní!“ Moudrá matka postřehla hned nebezpečí, jaké jí a jejím milým dětem hrozí, použila honem lsti a prosebně pravila: „Švarný šohajíčku! Dříve, než počneš na našem těle si pochutnávati, zapěj nám ještě pohřební píseň. Slýchávala jsem vždycky, že vlk ve svém mládí pěkným hlasem se honosí!“ Řeč ta lichotila nezkušenému vlčku. Zdvihnuv hlavu a natáhnuv krk, počal výti, seč mu hrdlo jeho stačilo.

Ale to byla pohřební píseň jeho, ne však kozlátek. Myslivec, konaje obchůzku v lese, zaslechl pojednou příšerné vytí našeho vlčka. Honem pospíchal v tu stranu a spatřiv na dostřel vlčka, namířil naň a v té chvíli jej skolil.

Umíraje, hořce naříkal neposlušný vlček: „Ach, jak hrozný a brzký trest stihl mne za neposlušnost moji.“