ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mladá muchomůrka, vypínajíc se krásnými svými barvami vedle skromného hříbku, takto se vychloubala:

„Nejsem-liž já nejkrásnější houba v rozsáhlém tomto lese? Kdo z vás může se honositi tak krásnou a červenou barvou, jako právě já? A jak vkusně vyzdobena jest hlava má bílými okrasami! Věru, ani ta nejkrásnější růže nemůže se tak jasnými, čistými barvami honositi!“

„Jak marniva jsi, milá sestro,“ promluvil hříbek. „Ani tobě, ani mně nesluší rozhodovati, kdo z nás je krásnější, kdo užitečnější. Právo toto jest právem toliko člověka rozumného!“

Když ještě spolu takto hovořily, přišel k nim člověk houby hledající. Spatřiv tak pěkný, mladý hříbek, pochvaloval si a vykrojiv jej, opatrně do koše vložil. Muchomůrku však, která ještě před nedávnem svojí krásou se honosila a vypínala, rozkopnul a rozšlapal.

„Jsi krásná, svůdná, ale pod tvojí krásou jed se skrývá,“ řekl odcházeje.