ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V zlatníkově bohaté skříni vyloženy byly vedle zlatých, drahocenných prstenů také prsteny z laciného kovu, ale byly dobře pozlaceny. Všecky, zlaté i pozlacené, leskly se stejným leskem. I pravil jeden pozlacený prsten ku svému sousedu, prstenu z dobrého zlata zhotovenému: „Zdaliž pak jest nějaký rozdíl mezi námi? Jsme v jedné skříni, leskneme se všechny stejným leskem, jako bychom všichni z jednoho kovu byly a lidé se nám všem stejně obdivují.“

„Tak soudíš ovšem ve své marnivosti a zaslepenosti jen ty, nevěda, že mezi námi nerozhoduje vnější, nýbrž vnitřní hodnota. Kdyby nás mistr náš na váhu položil, přesvědčil bys se hnedle, kdo z nás více váží, ty, čili já? A kdybychom za několik rokův opět se uviděly, věř, brachu, že bych tě více ani nepoznal. Ty budeš všecek otřen a ošuměn a nikdo nebude o tě ani státi. Ale já ostanu i po drahých letech tak, jak jsem dnes, já neztratím ani svého přirozeného vnějšího lesku, ani své přirozené vnitřní hodnoty a budu u všech lidí stále ve velké vážnosti.“

A pozlacený prsten nikdy více svým umělým leskem se nevychloubal.