ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hladový medvěd vydal se na lov, aby nějaké zvíře uchvátil a svůj žaludek jím ukojil. Sotva se však v lese ukázal, prchala a skrývala se před ním všecka zvířata, jakoby štvaná, aby pod jeho tlapy se nedostala. Jedinká veverka, hopkujíc vesele po stromech, potutelně na něho se dívala a jej pozorovala.

Spatřiv ji medvěd, zastavil se pod stromem a takto jal se k ní hovořiti: „Nevíš, milá sestřičko, kam se všichni naši milí bratři a dobré sestry tak pojednou poděli? Nikde nikoho není ani viděti, nikoho slyšeti. A jak smutno tu v lese bez nich. Ani bys neuvěřila, jak se mi po nich stýská. Když jsi tak vysoko a vidíš na všecky strany, podívej se, prosím tě, kde by asi byli? Rád bych je navštívil a s nimi se potěšil.“

„Vidím je, vidím,“ odpověděla čiperná veveřice, „vidím je, utíkají teď právě v největším chvatu sem, a za nimi ženou se myslivci a práší jim kožichy, až je černo. Co nejdříve budou už zde!“

Ještě ani nedořekla a už se medvěd, jak jen rychle mohl, uklízel.