ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pasouc se koza se svým kozlátkem blíže hlubokého lesa, napomínala své dítě, aby se jí nespouštělo a do lesa se nezapomnělo.

„Drž se stále mne a do lesa mi nezabíhej. Jsou tam vlci a jak snadno mohl by tě některý z nich zadáviti a roztrhati,“ pravila.

Ale nezkušené a svéhlavé kůzle nevěřilo varovným hlasům své starostlivé matky.

„To asi matka jen tak,“ povídalo si. „Chce mne zastrašit a vlci zde třeba ani nejsou. Podívám se tam na chvilčičku, možná, že je tam lepší pastva, než tady, na tom suchopáru a matka mi jí třeba nepřeje!“

A už zaskočilo si do lesa. Ulekla se matka, nevidouc svého dítka a úzkostlivě na ně volala, aby se hned vrátilo, sice že bude po něm veta. Ale volala a varovala marně, volala již pozdě. Jakmile tam kůzle zaskočilo, už tu byl jako na zavolání vlk a popadnuv neposlušné a vzdorovité kůzle, pryč s ním do temného lesa uháněl.

„Ach, běda, třikráte běda!“ naříkalo hořce, „že jsem neuposlechlo dobré, starostlivé matičky!“

Ale poznání a lítost přišly pozdě. Vlk je roztrhal a sežral.