ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vylezši kočka na jaře až k budce špačkově, nakukovala úlisně dirkou do budky na malé špačíčky a přemýšlela, jak by se do budky té asi dostala a nebohých holátek tam se zmocnila. Zkoušela to, jak jen mohla, brzy hlavou, brzy drápy, ale zkoušela to marně. Když se přesvědčila, že to tímto způsobem nikterak nejde, ke lsti se obrátila.

Spatřivši starého špačka, na větvičce nad budkou sedícího a úzkostlivě na kočku pohlížejícího a plným hrdélkem o pomoc volajícího, takto jala se k němu mluviti: „Řekni mi, roztomilý špačíčku, proč tak malou dirku do té budky máš a proč jsi to své hnízdo tak hluboko v budce steleš? Vždyť se nikdo na tvá hezounká mláďata ani podívati nemůže! Jak ráda bych se i já na ta krásná ptáčátka podívala, ale takhle nemohu. Snad by ti hospodář rád tu dirku více vykroužil, kdybys ho požádal. Bylo by tam více světla i vzduchu a tím holátka byla by také zdravější!“

Ale špaček odpověděl: „Jdi, kliď a styď se, ošklivá úlisnice! Vímť dobře, oč ti běží. Je ti líto, že se nemůžeš k mým mláďatům dostati, abys je zardousila a jimi se nasytila. Styď se, neboť tak jednají jenom zakuklení zákeřníci!“

Kočka seskočivši, do stodoly s hanbou utekla.