ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

K mladému, zdravému hříbku, přes noc sotva z kyprého mechu vyskočivšímu, přilezl hned z rána, ledva slunko vzešlo, hladový plž a zastaviv se před ním, velebil jeho krásný vzrůst a pěknou, červenavou hlavičku.

„Máš pěkný, červenavý klobouček se širokou střechou,“ jal se úlisně hovořiti, „to tě slunko ani neopálí. Kdyby mně tak, jako tobě bylo! Co já ubožák na tom slunci zkusím a nikde nemohu najíti stínu a ve chladu se ukrýt. Jak bylo by mi volno, kdybych pod střechou tvého kloboučku v libém stínu mohl si trochu odpočinouti. Tobě by to neublížilo, a mně velice prospělo!“

„Odpočiň si jen, odpočiň,“ řekl nezkušený hříbek, „milerád poskytnu ti úkrytu.“

Jak to hříbek dořekl, vlezl úlisný plž honem pod jeho hlavičku a sotva se tam uvelebil, již zakousl se do něho, aby na jeho mladém a zdravém mase si pochutnal a jím se nasytil.

„Nech mne, nekousej mne, bolí to,“ naříkal hříbek, ale naříkal a prosil marně. Plž zakousnuv se do něho, nepolevil a nejdříve hlavičku, pak nožičku zvolna požíval. „Ach běda mně nešťastnému,“ hořce naříkal, zvolna umíraje hříbek, „že jsem útrpností jat, uvěřil nepříteli a poskytl mu útulku! Svoji nezkušenost trpce jsem zaplatil.“