ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ve vězení sedící a po zlaté svobodě stále, ač marně toužící zločinec počal, na pouta svá se podívav, na železo trpce naříkati.

„Proč Bůh jen tento kov lidstvu dal,“ hořekoval, „vždyť jenom otroky z lidí dělá, krev prolévá a hříchy plodí. Kámen by se nad člověkem dříve ustrnul a spíše ho politoval, než tento studený, necitný, bídný kov — železo! Kdyby jeho nebylo, netížila by těžká tato pouta rukou a nohou mých, nezavíraly by těžké, železné dvéře toto vězení a nebránily by ani silné, pevné mříže možnému mému vysvobození. Ukrutný, necitný to kov!“

„Nenaříkej na mne, zpozdilý člověče,“ vece vážně železo, „a neuvaluj vlastní a těžkou vinu svoji na mne, neboť toho nikterak nezasluhuji. Já Tvůrcem svým dáno jsem na svět, abych veškerému lidstvu jako jiné kovy sloužilo a prospívalo. Ale člověk zapomenuv se lehkovážně a zneuživ svého rozumu a své vůle svobodné, hříchů těžkých se dopustil a byl nucen užiti dobrých mých vlastností ku své i mé vlastní potupě a hanbě, aby jimi své hříchy upoutal. A tak ze mne učinil jen člověk sám proti mému povolání a proti mé vůli otroka, jemuž souzeno jest hlídati jeho hříšné ruce i nohy, uzavírati před ním pevně dvéře i okna a stříci ho, aby svým spolublížním nebyl do budoucnosti škodlivým. Kdyby takovéhoto otroctví nebylo, sloužilo bych člověku jenom v hospodářství a v závodech a všude jinde, kde by mé síly ku svému prospěchu potřeboval. Zapamatuj si to dobře a těžké vlastní viny své na mě nevinné nesvaluj!“