ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hluboko zajisté vnikla doba naše u významnosť, již písně národné, pověsti, přísloví a jiné toho druhu starožitnosti pro národný život do sebe mají; byla by tudíž věc docela zbytečná, obšírně tu mluviti, jak důležité jest, pořádek a původný smysl pozůstatků svátečných obřadů Slovanů pohanských poznati.

Až podnes žije v domácnosti rodin a v soukromnosti dědin slovanských mnohý obřad a obyčej, k němuž lid, původného nejsa sobě více povědom významu, pouhou lne pověrou.

Také pověry, také zvyky národným životem se jevící, jsou duševnému sice na ujmu pokroku, ale vědecké jich objasnění ryzého poznati dává ducha, jenž druhdy za věku pohanského rázně byl hýbal Slovany, uvádějíc nám v pamět nejen starožitnosti Slovanův vůbec, než i bájeslovný jich názor zvláště. Jenom na zevrubné života národného známosti založiti lze jest budoucnou vědu bájeslovnou co na pevném základě zkušebném.

Vydávaje juž r. 1842 ve Lvově svou „Wissenschaft des slavischen Mythus“ nestál jsem, jakby bylo slušelo, na půdě zkušebné, odkud se i sběhnouti musilo, že jsem se tenkráte žádaného nemohl doskoumati konce.

Přes to přes všecko získal jsem spisem tímto mnoho. Nabyl jsem jím přesvědčení, že skoumání bájeslovná na pouhém domyslu osnovati nelze a že mně opáčnou kráčeti jest cestou, mám-li nauce o starožitnostech slovanských a bájesloví slovanskému, jež jsem nyní životu svému hlavným položil účelem, něčím podstatnějším prospěti.

Za touto příčinou sbíral jsem od té doby s neunavenou pílí látky, brzy rady hledaje u svědků dávnověkých, brzy přihlížeje k zvykům samým, až podnes v národě žijícím. Sebrav takto látky dosti hojné pustil jsem se dále, abych na zkušebném svém stanovisku názoru svého u mezích skutečných porozšířil, na dráhu porovnávací, porovnávaje výrazy, zvyky, a obyčeje naše se zvyky a obyčeji nejen ostatních Slovanův než i takých národův, již se nám jednak pokrevností jednak vzděláním příbuznými býti objevují.

Porovnávací mluvozpyt, jejž jsem, pokud mně lze bylo, seznati se vynasnažil, byl mým na této cestě průvodčím.

Taký směr jeví se již spisy mými: „o svěcení výročných svátků starých Slovanů a o jich pozůstatcích mezi námi“ (v Koledě, r. 1852), „literatura příslovnictví slovanského a německého“ (v Praze, r. 1853), „zur slavischen Runenfrage mit besonderer Rücksicht auf die Obotritischen Runenalterthümer, sowie auf die Glagolica und Kyrilica“ (r. 1855 ve Vídni, vydání císařské akademie), „über die altertümliche sitte der angebinde bei Deutschen, Slaven und Litauern“ (Prag 1855), „Svatý Kyryl nepsal kyrilsky, než hlaholsky“ (v Praze 1857, vydání král. české společ. nauk), „der bulgarische Mönch Chrabru“ (r. 1859, ve Vídni, vydání císařské akademie).

K těmto monografiím řadí se i můj kalendář bájeslovný, literatuře národů evropských v této zevrubnosti posud neobvyklý, maje svátečnou staroslovanského života stránku na základě porovnávacího skoumání vylíčiti, ale jen potud, pokud by jím pohanské obyčeje příbuznými a po celé Evropě rozšířenými se objeviti mohly.

Spis tento uveřejnil jsem za dvojím účelem. První můj účel jest, dílem aby kritika, co v něm pravdivého a co mylného, uznala, dílem abych jím jiným skoumatelům starožitností slovanských a německých příčiny k doplňování látky poskytl, nebo není mne tajno, že mnohý významný mrav a obyčej až posud ve známost ani mou ani jiných ještě nebyl vešel.

Druhý můj účel jest, abych na základě látky, již tento můj spis tříbí, přikročiti mohl konečně k soustavě bájesloví slovanského samé.

Že jsem svátečné obřady spůsobem kalendářským, i Němcům neobvyklým, u svém spisu byl uvedl, k tomu mne přiměl ráz těchto obřadů samý. Neboť Slovanům pohanským, svátky svými přírodu samů světícím, bývaly obřady přírodným či živým takořka kalendářem; že jsem ale, obyčejného našich kalendářův pořádku se vzdav, vánocemi — a v „přehledu“ přidaném i svátky k nim pracujícími započal, omluví mne jak úvod tak i spis sám.

Vydej se tedy spisku můj, jenž si po tolika letech i slastí i strastí se mnou sdílel, na cestu svou a hleď si potřebné tobě shovívavosti a laskavého uznání, jest-liže jeho vůbec hoden jsi, získati.

V Praze ku konci listopadu 1859.

J. J. Hanuš.