Bájeslovný kalendář slovanský

To je hlavně, jak výše dotknuto, den šlehání pomlázkou, pročež až podnes u Slováků „šíbací úterok“ slove. U nás a v zemích nám blízkých, jako ve Slezsku a v Polsku, jmenují dílem pomlázku, dílem čas či slavnosť s ní šlahačku, šlehačku (šlehati — peitschen) — na-mrskut, šmerkust, šmrkús, šmerkous, z kterého slova si Němci utvořili svůj výraz „Schmack-ostern“.

„Namrskut“ je samo sebou jasný výraz: „na mrskání jíti“, odpovídá Slovenskému „na kupání jíti“. „Šmerkust“ ale a podobné jemu zkaženiny srovnejmež k polskému śmigust a śmigurst, což na „śmiga, šmiga“, tenký proutek, upomínajíc i v německém schmitze se ještě odráží, rovněž jak u Poláků śmagać a śmigać šlehati znamená. V Čechách jmenují takový prut též mrskačku (mrskouz, mrskouzku), na Slovensku ale šibák. O významu mrskati či šibati o velikonocích pověděli jsme juž výše, že to bylo symbolem rozjaření.

Když prvního máje ráno hudba po dědinách v okolí Pražském vesele zaznívá, mrskají se mladíci vespolek „smetivkami“, jak říkají, vyzývajíce se k tomu obřadu vzájemně slovy: dej mi štěstí, načež mrskající odpovídají: tu je máš.

V outerý velikonočný slaví Pražané v Ovenci či Bubenči tak zvaný slamník (strohsack). Nyní je ovšem už téměř všechen ráz starobylosti setřen s této slavnosti, až na to, že tu a tam hostinský vystrkává slamník z vykýře neb jej zavěšuje na stromy ovocné. Za starodávna chodívali ale měšťané s vystrojeným slamníkem z Prahy netoliko do Bubenče, ale i do celé tamější krajiny Vltavské. Na všech branách Pražských visívaly též slamníky vyšperkované. Tyto slamníky nebývaly bezpochyby původně ničehož jiného, než podobizny Morany, jelikož na venkovsku Smrtholku či Morenu si strojí hlavně ze slamníků, vyšperkujíce tyto k podobě lidské. V Polště ustrojují k. př. snop slámy co Smrť neb Mařanu zpívajíce: „Smrť věje po plotu, šukajíc klopotu.“ Jsouť i stopy, že též na slamníku Bubenečském vyobrazeny bývaly dvě podoby lidské, podoby to snad Moreny a Živy, poněvadž Dlugoš o Polácích praví, že co rok podobizny Mařany a Zievoniy vynášeli. Bubenečtí vystavovali skutečně svůj slamník za starodávna na májku či na májový strom, co by na Živu bilo. Na Moravě obléká starodávný oděv, v kterém Mařenu byli vynášeli, jedna z dívek, vezmouc pak „majíček pěkný, pěkný, u vrchu zelený, pěkně přistrojený, pentlemi ozdobený,“ nese ho domů. Může však i býti, že podoby na slamníku bývaly podoby ženy a muže, báby a děda, neboť i v takových podobách vynášeli Slované zimného boha i bohyni. Slavnosť Bubenečská je tedy bezpochyby jaksi opožděná o několik neděl slavnosť jarná vynášení smrti. Pravda sice, že při slavnosti Bubenečské nižádná řeč nejde, že by tam slamník co smrť do vody neb se skály házeli: za to ale pěstují tam jarnými obřady vody a hlavně studánky a mezi nimi studánku Světici co nejbedlivěji. Hodují pak v Bubenči slavně. I toť následovalo i následuje ještě slavnosť vynášeti zimu a přinášeti jaro. Na Moravě hodují k. př. když „majíček“ byli přinesli do dědiny hoši a děvčata pospolně. Připíjejí si hojně, pojídajíce koláčů a jiného pečiva, hlavně pak pučálky t. hrachu na polo vařeného, jejžto i v Praze postného času lidé rádi jídávali.

Písně nynější, které se o té slavnosti Bubenečské na vsi zpívají, jsou juž obsahem svým pouhé šašky a žvatlání tlampačská, než prozrazují předce místy nějakou vzpomínku na vlastnosť jarnou. Může býti, že ono vystrojování slamníka na Morenu za starodávna přináleželo v Praze cechu krejčovskému, pročež až podnes cech krejčovský hlavního podílu beře na slavnosti této.