ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hod boží velikonočný byl Slovanům pokřestěným právem tak posvátným, že obřady své pohanské odkládali na ostatné svátky velikonočné. Tím spůsobem se vodou hlavně oblévali v pondělí, pomlázkou se však šlehali v úterý. Za tou příčinou jmenují na Slovensku pondělí velikonočné kúpací pondělok, úterý pak šíbací úterok, slavnosť však samu „chodiť na kupání“. My jmenujeme obřad ten ob-lev-ačku, v kterém slově kořen li, lev, jak „lí-ti“, „u-lev-ilo, ob-lev-ilo“ dokazují, též táti, roztáti znamená, smyslem tedy původně na „ú-nor“ bije, jestliže na slovenské slovo: nora, voda, studánka, na české: noř-iti, po-noř-iti ohled beřeme. Srovnáme-li ale „léto, lěto“ k litevskému lytus, déšť a k slovanskému lí-ti, po-lev-ati, zračí se nám i „léto“ původně co čas ú-lev-y zimné a ob-lev-ačka symbolem této doby. Je více stop, že Slovanstvo se strany kosmologických svých náhledů na stupni Neptunistův stálo, jakož i K. J. Erben juž dokazoval, že v slovanských pověstech národných vždy nejmladší bratr vodu znamenaje, přírodu ze zajetí zimného vysvobozuje. Poláci pozorují na velikonoce pilně východ slunce, aby shledali, jak slunce z kúpele vychází; rovněž znají písně české velikonočné Vesnu bavící se při studánce. „Velkonočko, Velkonočko, kdes tak dlouho bývala? U studánky, u studánky ruce nohy mývala.“ Že tato „Velkonočka“ je Vesna, dokládají jiné formy téže písně, totiž: „Líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U vody, u vody ruce nohy mylo?“ — Na Moravě při Bečvě zpívají takto: „Ej Maria, ej Maria, kdes tak dlouho byla? U studánky u ruděnky (?) jsem se umývala, šátečkem, šátečkem jsem se utírala, zámečkem, zámečkem jsem se zamýkala.“ Zámeček je tu led a Vesna = Maria = Líto tedy v zimě pod ledem u vody ukrytá, jako toho i pověsti slovanské hojně dokazují.

Srovnejmež k těmto písním chorovodným chorovodný zpěv dětí okolo Břetislavi (Presburg), jež zpívají při dešti: „Liabi frau, machs türl auf, lasz die liabi sunn herauf, lâsz in reg·n drîna, lâsz in schne verbrina, d’ engeln sitzen hintern brun, warten auf die liabi sunn.“ Vyjde-li pak slunce zpívají: „Sunn, sunn kummt, d’ engarln fall’n in ·m brun.“ České písně pobízejí pak Vesnu osvobozenou: „skoč, panenko, do vody,“ ona ale juž odpovídá: „Proč bych já tam skákala, šatičky si máchala.“ Studánka, u které Vesna se myla, není však studánkou obyčejnou, než studánkou na nebi či oblak, jak lid náš až posud mlhy okolo měsíce studánkou zove. Vesna byla tedy dle písní národných v zimě kryta nebem (t. oblakovým) a nebudeme více míti čemu se diviti, jestliže ji podle pověstí národných o jaře co bílou paní či Marii blahodějně vycházeti uvidíme ze studánek obyčejných, poněvadž tyto se brávaly za odblesk takořka nebeských. Tato bílá pani je vlahou letnou vysvobozená Vesna.

Tímto poměrem vody k Vesně nabývá ovšem obleváni velikonočné bájeslovné důležitosti a možná nyní i na výraz polský oblevačky t. na „dyngus“ směleji patřiti. Nebudeme snad na pacestí, jestliže toto prastaré jméno spojíme s litevským slovem „dangus, dungus“, nebe, oblaka nebeská. „Dangus“ vyhlašujeme tudiž za vodu či vláhu nebeskou, oblevačku pak či „dyngus“ za symbolické polévání vodou nebeskou. Jako umýváním (t. táním jarným) Vesna osvobozená vcházela v jarný svět, takto vcházel lid oblevačkou očistěn v léto. Oblevačka byla tedy pohanům jako křesť pohanská. Důležit je i obyčej, že otcové pohanští děti tehdáž teprva za své byli uznávali, když je byli vodou oblili. I my dodáváme ještě prvnímu koupeli jakési důležitosti a Poláci mají ve zvyku, do prvního koupele peníze stříbrné a zlaté metati.

*

Mimo oblevačku posvátnou je velikonočné pondělí ještě významné slavnostmi konanými na hřbitovech. Pamatovati na zemřelé jest znakem každých větších hodů slovanských a to znakem ethickým pohanův věřících v nesmrtedlnosť duše.

Slované v Tureckých zemích usedlí chovají v každé rodině zápisy zvláštné zemřelých svých (jako Řekové a Římané mívali svá diptycha) a chodí s nimi buď v pondělí, buď v úterý velikonočné na hřbitovy, kdežto svíce nad hroby rozžehnouce připamatují okolo stojící příbuzné na život a působení předkův svých. U Rusínů v Haliči světí se v pondělí velikonočný zvláštní svátky Hahułky, Hahiłky, Hajłky zvané. Scházejí se malí i velcí na hřbitovech a zpívajíce zvláštní písně, podle jména slavnosti samé nazvaných, konají obřady na mnoze podivné. Baví se t. dílem zápasy různého druhu, dílem ale staví tak zvaných věží či pyramid. Viděl jsem sám, jak mužové silní v řadu byli stoupili, načež druhá řada na ramena jich se postavivší opět třetí řadu menší na sebe byla brala a to tak dlouho, až na výšce jeden toliko muž stál. Pyramida tak uspořádaná pohybuje se potom vážným krokem okolo kostela. Komu by tu na mysli netanuly zápasy a rekovské obřady, jak je líčí dle zřídel Rakoviecki při tryznách či svátcích pohřebných pohanských Slovanů.

V Praze se schází lid též v pondělí a to na hřbitově Emauském, jenž za starodávna „na Morani“ slul, ba až podnes ještě u obyvatelů Podskalských tak se jmenuje. Ačkoliv nyní svátek ten pouti toliko Emauskou zovou, nemineme se přece bohdá s pravdou, když i jej za zbytek bývalé Hahulky či tryzny Staro-čechů vyhlásíme, neboť že to jarná původně byla slavnosť, to patrno juž z kraslic tam tak v obyčeji jsoucích, jako při jarné slavnosti sv. Josefské. Že staří Čechové tryzen znali, dokládá juž Vacerád, jenž tryzny upokojení podzemních bohů a oslavení mrtvých zove. Známo je dále, že staří pohané na místech pohřebných zasnoubení svá slavívali. Rovněž obnovují si na Emausu, jako nad hroby předkův svých, zasnoubení, sliby lásky a věrnosť, jak to z nejedné písně vysvítá, k. př. „optám se tě na Morani, mášli ke mně srdce věrny.“

Poněvadž mrtví na louce zelené v ráji kohoutky pásli, může i obyčej panující v Sandomírsku a v Mazovsi, nositi v pondělí ustrojeného kohouta po domech, znakem býti upamatování se na mrtvé, ač i tento obřad, co jarná slavnosť, s pomlázkou bývá spojen. I v Čechách nosí někdy kohouta po domích, ale na úterý, načež ho stínají.