Bájeslovný kalendář slovanský
Autor: Ignác Jan Hanuš
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Anna Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová
V církvi řecko-katolické je tento den, jak právě podotknuto, téměř nejslavnějším celého roku. Je to vodokerštje, vodokřtění (madyar. viz-kereszt). Nesvětí se ale v církvi pravoslavné voda na den 3 králův (jenž u nás připadá na 18. ledna) snad jen v kostele, než veřejně v řekách, a kde těchto nebývá, alespoň ve veřejných kašnách, jako k. př. ve Lvově a to nejslavnějším průvodem kněží. V Petrohradě bývá dvůr císařský přítomen na ledě, kde prohlubinu prosekanou, Jordanem nazvanou, ratolestmi vůkol a vůkol obehnávají. Voda posvěcená je ke všemu dobrá; ji odnášejí s dychtivostí nesmírnou po ukončené slavnosti v nádobách domů. Lid ruský má i v obyčeji, ponořiti se pod vodu i když mrzne nejkrutěji. Na večer dělá si pak týž lid křížky na dvéře, aby zlí duchové, vypuzeni jsouce z vody, nepřibyli do příbytkův.
I u jiných Slovanů bývala bezpochyby druhdy na den tento větší slavnosť, než bývá nyní. V Čechách je k. př. r. 1466 jedna listina datována takto: Tag der h. taufe (t j. tauche) a 16. článek Muraňského statuta r. 1585 zakazuje slovenským farářům „to pověrné a bludarské s křížikem tulání po ulicích a domích.“
Co na slavný den upamatovávali se staří Čechové na sv. 3 krále i za týden ještě, jmenujíce 13. ledna ochtab svíček. Němci ale, počítajíce hlavně vánočné dny, dávali 13. jméno buď der achtzehnte, buď der zwanzigste a to dle různého spůsobu, buď počítati den Adama a Evy i tříkrálový den k vánocím buď nic. Tak jmenují někdy den svíček den zwölften, někdy ale o 7. lednu říkají, ich gehe auf den zwölften.
Že dnem tříkrálovým ukončeny byly slavné vánočné hody, dokazuje i starý církevný obyčej, kterýmž od adventu až do svíček, jak praví juž Štítný, svatby nebyly dovoleny, ba i tím, že dnem po třech králích počíná se masopust. Pravý masopust připadá ovšem na poslední toliko dny před popelcem, ba na noc téměř jen úterkovou, německy fas-nacht zvanou, od slova fas-en, fas-eln, jařiti, hýřiti, veseliti se, později též blázniti. Jméno fast-nacht povstalo nedorozuměním, že je to noc před postem; výkladu prvnějšího dosvědčuje i rakouské jméno masopustu fasching a bavorské fassangen. Zdá se, jakoby církev běsiti a ukrývati se pod škrabošky, co v pohanstvě o vánocích v užívání bylo, teprva po vánocích, co po posvátném čase byla dovolovala. Avšak o tom všem, jako o slovanském jméně „maso-pust,“ promluvíme nížeji u větší obšírnosti.
O autorovi
Ignác Jan Hanuš
český filozof, odborník na slovanskú mytológiu a knihovník
