ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jarné radovánky stýkají se v týž den s upamatováním-se na smrť.

U Němců vykonávají t. místy o popelci podobné obřady, jako u Slovanů o masopustném úterku. Němci provádějí t. medvěda, jenž však u nich bývá muž nikoli hrachovinou, než kůží medvědí zahalený. Z medvěda toho povstal později „lev“, zrovna tak, jako v bajkách druhdy býval medvěd králem zvířat, než ustoupil lvu. Lva toho ale nevodívali všude, než nosívali jej místy jen ze dřeva vyřezaného po dědinách, ačkoliv jej Isen-grind t. železnou hlavu jmenovali. Místy proměnil se nyní i Isen-grind v pouhý strom, v pouhou kládu, již vozí někde v neděli masopustnou, „Funkensonntag“ zvanou, někde 17. února na den sv. Donata na odiv.

Na Žmudi, jak vypravuje Jucevič, zachovala se na popelec prastará slavnosť. Tam vozí Kunišku, podobu to báby, jež na hlavě věnec smrkový a v ruce cep mívá, od domu k domu, jmenujíce tuto slavnosť návštěvy staré kunišky.

Avšak i v popelci samém co vzpomínce na smrť skrývaly se dvě na zdání odporné sobě doby. Pohané, pálivše hlavně mrtvých svých, sypávali si i na hlavu svou i na šaty popele z hranic a z mrtvol pozůstalého, aby tím dokázali, jak jsou sjednoceni s umrlými — ostatky popele ukládali v nádoby hrobné, v popelnice. Odtud pochází bezpochyby prastarý obyčej, při každém větším smutku posypávati si hlavu popelem. Zasvětila i církev obyčej ten mravný proto, „aby, jak dí Štítný, lidé v pokoře berúc popel na své hlavy rozpomínali se, že jsů popel a v popel se zase obratíc i nebujněli.“ Poněvadž ale za starodávna i mimo kostel se pohazovali popelem, přecházel časy zvyk ten v pouhé šašky. K tomu přistoupila i ta okolnosť, že mívali Slované ve zvyku, po úmrtí a po pohřebu slavné hody strojiti, při kterýchž se domýšleli, že i mrtvý sám ale jen některým viditelně přítomným bývá.

Obě tyto stránky — smutek i radovánky — spatřiti lze i při slavnostech dávných popelce. Posvátnosť t. popele jeví se až podnes tím, že je zvykem, na popelečnou středu sbírati bedlivě všeho popele, jenž se nachází v domě. Popel tento je prý užitečný k ledačemu; stromy k. př., jestli že ho okolo nich před východem slunce nasypáš, uchrání housenek.

Stránka ale druhá, t. hostiny strojiti po pohřbu, jeví se tím, že u poněmčilých Slovanů po krajích hraničných v Čechách je obyčejem mužům i mládencům, voditi své ženy a dívky, když uděleno bylo jim popele, přímo z kostela do hostince, kde je častují. I ryzí Čechové jeví zvyk ten poněkud tím, že vešlo u nich pořekadlo v obyčej: na škaredú středu neřáda předu, ráda se napiju, ráda spím a což jest dobrého, všecko sním. I Štítný musil této stránky u velké míře zkusiti, poněvadž píše: „o kteraké jest pak oslepenie lidské, ještě i ten den zabylstvo v bujnosti ploditi kteréžkoli, v kolbě, v tanciech neb po ulicích a své chlipkosti nestati aspoň ten den.“ Srovnej ku kolbě Štítným rytířem spomenuté německý výraz rinne-sontag, renn-sonntag, jenž se odvozuje „a ludis equestribus“. I jména popelečné středy jeví poněkud dvojitou její stránku.

U nás je „škaredá středa“, jako latinský „dies ater“ snad proto známé, že je to den smutku (nebo že se zavěšují oltaře?). Poláci znají vstępną srodę, vstupnú středu, poněvadž vstęp, vstup, začátek je postu. I neděle po ní, t. první neděle postná jmenuje se u nich „vstępna niedziala“. Za starodávna, kde se na spůsob přísnějšího řeckého náboženství juž na devitník „septuagesima“ (5. únoru) postiti počalo, byl devitník vstupem a jmenuje se devitník skutečně až podnes u Poláků „staro-zapustna niedziala“. Druhá, stránka jeví se pak ve jménu jihoslovanském „čista srieda“ (mundus dies Mercurii), ba celý týden prý jmenují čistění (reinigung), s čímž porovnati sluší opět německý: schürtag. Snad naráží čistění to ne tak na příbytek, jako na šaty, poněvadž alespoň v Sasích děti jedlovým haluzím popele rodičům stírají se šatů, začež jim rodiče darů nadělují.

Lužičané jmenují tu středu saznou, od sazí bezpochyby, jako středa před velikonocmi u Čechů sazometná sluje, protože tu středu komíny vymetávali za příčinou nastávajících svátků velikonočných. Lužičané znají i jiné jméno středy „podjabnica“, jabnuš je u nich tolik co bíti. Nevím ale, proč tak jmenují popelec. U nich se končí též přástky na týž den a hoši navštěvují tedy na popelečnou středu naposled přástevnice. Tak to bývalo snad i v Čechách, dle pořekadla výše uvedeného: „na škaredú středu, neráda předu.“