ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Novým rokem počínati obřady dávnověké vypravovati, není samo sebou možno, poněvadž náš nový rok je osmý toliko den posvátných vánocí, jichž se dvanáct čítalo. Počínáme tedy vánocemi samými, hody to vedle svatojanských hodů nejslavnějšími v celém roce. Staří Čechové počínali i rok svůj vánocemi, tak píše Štítný r. 1376 ještě „letos jest od božího narození tisíc a tři sta let a sedmé a sedmdesáté půjde od vánoc.“

Vánocemi a hlavně svatvečerem jich, t. štědrým večerem, světil se v pohanstvě slunobrat zimný, počínání to vzrůstu dne, jako se sv. Janem křtítelem světil slunobrat letný, počínání-to kratších dní; neb staří, neznajíce přísně počítati jako astronomové naši, již nyní tři dni před vánoce kladou poslední nejdelší noc, brávali půlnočnou hodinu štědrého večera a svatvečera svatojanského za doby, v kterých se slunce takořka zastavuje, než k dalšímu kroku buď k vzrůstu svému, buď k ochabování svému dospívá. Hodiny tyto byly tedy pohanům nejsvětější a nejmystičtější, poněvadž v nich sluncem takořka i čas jaksi ustál a to tím spůsobem, že se jim zdálo, že se v přítomnosti těchto nocí stýká minulosť s budoucností v jedno. Nevyslovovaliť ovšem této myšlénky tak abstraktně či všeobecně, než, jako pohanstvo vůbec, zvyklí jsouce, vše názorně či konkretně i mysliti i povídati, bájili jsou, že v těchto hodinách, a hlavně o půlnoci štědrého večera, celá říše mrtvých t. minulých už věcí a osob a celá říše nerozených ještě či budoucích toliko věcí se stýkají a ukazují v jedno, jakožť toho dokladův hojných nížeji spatříme.

Připomínáme zde ihned, že starým den vůbec, a tedy i slavný den hodů, počínal se večerem, že se večerem též slavíval a že svatvečery naše (rüsttage, feierabende) pozůstatky jsou toho obyčeje. I slovo naše včera, jestliže je srovnáš k slovu večer, i německé sonn-abend místo samstag, jako jména vá-noce, veliko-noce podávají ti toho spůsobu stop patrných. Nejslavnější tedy doba celých vánocí byl