ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co nyní rokem slunečným jmenujeme, o tom neměli ani jiní pohanští národové ani Slované původně ni pojmu ni slova. Ani toho u nich nebylo, co nyní u nás jsou měsíce, na stálý počet dní vyměřené. Rozeznávaliť ovšem dob časových, znajíce měnu přírodných ůkonův a dobře vědouce, že se tyto v celé přírodě pravidelně navracují. Avšak nedávali jim v určitých jednotlivých dobách se navracovati ni myslí ni slovem. Řídili se ku př. podle toho, jak ptáci přilítali neb odlítali, jak zima neb horko nastávaly, jak dnů přibývalo aneb ubývalo. Tak lid Ruský až podnes si nelibuje udávati měsíce naše kalendářské; drží se raději hlavně buď úkonů přírodných, buď úkonů polných a hospodářských, ustanovuje podle nich své gody (prazniky, svátky).

Měna měsíčných výjevů, novoluní ku př. či úplněk, měna to sama sebou juž tak patrná, byla ovšem i Slovanům známa, ba jméno samo měsíc (men-sis, mon-d) dokazuje u všech téměř národů zřejmě, že měsícem jako měřičem naznačovali staří dobu takovou, v které se novým měsícem luna sama v pravidelných výjevech svých opět jako navracovala, pročež i lunu i dobu jí ukončenou měsícem jmenovali (mond, mon-at). Takových dob, takových měsícův počítalo se od jara k jaru, neb ode zimy k zimě třináct, poněvadž takový měsíc kratší byl našeho.

Vyměření slunečného roku na 12 dob, na 12 měsíců slunečných zdaž vešlo ve Slovanstvo z ciziny (prostředečně z Aegypta? z Babylonie?), zdaž je následkem domácího skoumání, jaké nám později u kněží skutečně viděti jest, není nám známo; jisté jen, že i jména stará roku god t. či godina původně alespoň jiného byla významu, než jsou nyní ku př. u Rusů a Srbů. Rusům a Srbům je až podnes god (hod) tolik co rok, ač Srbové s jinými jižnými Slovany rádi slova godina na místě „rok“ užívají. Původně znamená god dobu jen časovou (pri-god-nyj, pří-hod-ný = příležitý, v-hod-ný), potom dobu slavnou (jako německé hohe zeit, hoch-zeit), pročež i my nyní ještě volněji říkáme hody v množném počtu, než hod. Že i slovo godina dobu jen časovou původně znamenalo, nikoli však rok, dokládá naše slovo hodina, co je jen zdrobnělejší forma slova god, hod. Co naše slovo rok původně znamenalo, povíme ihned nížeji.

Původně nebylo jmen měsíců, snad ani za té doby, za které se jich 13 ještě počítalo. Neboť je k víře podobno, že v prastarých dobách Slované celou řadu pravidelně sebe následujících úkonů přírodných si rozkládali na dvé, léto t. a zimu, jichžto jména právě předhistorická jsou. Jednotlivější obou částí doby naznačovali opět prostonárodnými slovy, ku př. ludi-kviat, trno-puk, rožen-cvet, září, listo-pad, listo-gnoj, odri-las, unor, kolo-voz, pazdernik, koza-persk a p. Nejsou to t. jména měsíců původně, jako nyní u různých Slovanů, než jména přírodných toliko dob určitého sice smyslu, neurčitého však rozsahu a to ze strany i přírodných i hospodářských úkonův. Tak to bývalo, ba je ještě i jinde. Šveycarské jméno loup-rîsi, laub-riesete, co veskrz, odpovídá našemu listo-pad, je Šveycarům i nyní tolik co rok, co ročný čas. Mají t. toho slova až podnes tak ve zvyku, jako nyní Němci ku př. říkají: drei lenze alt a my: tři léta stár. Neboť počátek roku nebýval u všech národů týž. Jedni počítali návrat pravidelných úkonů přírodných od podzimu, od zimy; druzí od jara, od léta. Německé slovo lent-z t. lent-s je stejného kořene co staroslovanské lět-o, naše lét-o. Litvínům je nyní lap-kristis t. listo-pad měsícem říjnem, rovněž jako starým Bulharům a nynějším Srbům, Dalmatincům a jiným Slovanům je listopad též říjnem.

A nebylo by věru tedy divu, kdyby podobným spůsobem jednotlivý měsíc u nás se nyní jmenoval jarem (jako je ku př. máj) neb jesení a p. I formy mluvnické pravých a později utvořených jmen měsíčných různí se patrně příponou svou (suffixem) u všech podobnou: břez-en, dub-en, srp-en a t. d. od svrchu dotčených na mnoze starších jmen. Než o tom zevrubněji promluviti není zde na místě. Navraťmež se k roku samému.

Může býti, že století mnohá byla pominula, nežli Slované na jeden celý slunečný rok a na návrat jeho vyměřený byli pomyslili. V češtině nemáme nyní ani výrazu, kterým bychom věcně či objektivně vyráželi, co nám nyní je rok, neb slovo rok (jak výrazy rokování, vý-rok dokládají) znamená původně úmluvu, smlouvu. Jen tehdáž by slovo toto k jakési starobylosti významu svého dospělo, kdybychom doložiti mohli; že jakýmsi oznamováním veřejným, vý-rok-em to buď kněží buď otců rodinných, kdy a jaký je počátek roku a jeho dob t. j. hodů, skutečně se byl počínal rok.

Že ale za starodávna nepočal rok nynějším nad míru nemotorným spůsobem — jestliže t. s hlediště přírodného toliko a prostonárodného věc v úvahu béřeme, t. j. že se nekladl počin roku uprostřed zimy, je na bíledni. Naším novým rokem rozpadá se na dvé to, co i příroda i obyčeje v jedno byly spojily. Přirozených spůsobů, počínati rok, stává jen dvé; první jarem, dobou totiž, ve které i příroda sama se obnovuje či omlazuje, druhý, počínati rok růstem dnů v zimě t. vánocemi. První spůsob je prostonárodnější druhého, druhý však určitější, důkladnější, učenější. Neboť jaro pravé nepočíná žádným dnem jistým, kdežto přece z mnohých příčin dobro, ba nutno je, určitým dnem, ba i hodinou jistou vkročiti v nový rok.

*

Chtíce zde podávati obecenstvu českoslovanskému přehled stručný pozůstatků nejznamenitějších hodů ročných a obřadů v nich vykonaných jsme v nemalých nesnázích, čím nepřetržený jich obraz započíti máme. Že hody ročné či svátky i za starodávna nesvětili všickni Slované v týchže dobách jedni jak druzí, patrno je samo sebou, zvláště pro rozlehlou Slovanů vlasť: tak ku př. severnější Slované nemohli přivítati vesnu v tu dobu, jako jižnější. Jak mile později Slované pevně a určitě byli vypočtli dny, tédny, měsíce a tím kalendář, či jak říkají Bulhaři měsjacoslov u nich byl nastal, přeloženy byly k tomu ještě i svátky na jisté měsíce a dny, tu na ty, jinde na ony; tak co původně souhlasilo jak s končinami, tak i s přírodou, bylo rozerváno mnohdy na kusé zlomky. Světilo-li se ku př. rovnodenním jarným přivítání vesny, přivítala se vesna skutečná na jihu, nikoli však na severu. Když ale ještě později kalendář křesťanský zavítal k Slovanům, rostla zlomkovitosť tato ještě očividněji. Neboť svátky křesťanské, hledíce na slávu a čest duchovného hlavně života a všech na slovo vzatých osob, ježto je do světa byly uvedly, nesouhlasily patrně ani směrem svým ani vždy časem s hody pohanskými, hlavně jen přírodu a přírodný blahobyt národa pěstujícími. Vměstnáni byvše tedy v kalendář křesťanský a uspořádáni podle něho, pozbyli jsou svátkové pohanští tímto i dobou svou časovou na mnoze i původné své podoby. Křesťanství t. nemohlo ovšem ve svátcích pohanských trpěti toho, co se přímě příčilo směrům duchovným svátků svých, a vyhovělo trpělivě jen tomu, co nevinným se zdálo býti v hodech pohanských, a neškodným. Vyhostívalo tedy mnoho hodů pohanských, jiných proměňovalo na svůj spůsob tak, že povstávalo hodů s jedné strany ráz křesťanský do sebe majících, s druhé pak strany ještě na pohanství pošilhávajících.

Tak se časem sběhlo mnoho sloučenin svátečných, při kterýchžto přenesnadno je udati s jistotou a určitostí, co na jednu a co v nich na druhou stranu bije. Tou dvounásobností přerušen je i pořádek pravý hodů pohanských. Neboť mívaly druhdy hody pohanské značnou souvislosť mezi sebou, poněvadž postupné vyvinování a ochabování přírody co rok následujíce podávaly takořka jeden druhému ruce. Avšak i svátkům křesťanským položena je základem důsledná a promyšlená nad míru soustava i co do služby boží či liturgie i co do dějinstva křesťanství.

Kdo chceš tedy se dáti ve vypravováni pozůstatků hodů pohanských i co do starožitnosti i co do kultury lidské zajímavých a důležitých, nemineš se s dvojím nedostatkem. Jeden bude, že nepoznáš na mnohém místě s jistotou, pokud zasahuje ještě za našich dob pohanství v hody, druhý však, že, čiň co čiň, přerušíš začátkem svým nutným i jednu soustavu i druhou, a vpadneš uprostřed tam, kde by radno bylo naslouchati, jak jedno se ze druhého bylo vyvinulo. Neboť bývalo jindy a je ještě i hlavných hodů, bývalo však i vedlejších, bývalo ústředných či centrálných rovněž jako připravujících toliko a následujících hlavné svátky. Nelze tedy jinak, než s prosbou o shovívavosť i se strany věci i se strany čtenářů, dáti se na tuto příkrou cestu, na které najíti lze báječných pokladů praotců našich.